Režisérka Vera Lacková se s kamerou vydala po stopách čtyř romských partyzánů

11. duben 2022
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z filmu Jak jsem se stala partyzánkou

Debutový film Very Lackové Jak jsem se stala partyzánkou je dokumentární pátrání po Romech, kteří za druhé světové války bojovali a mnohdy položili život za naši svobodu. Snímek od 4. dubna vstoupil do online distribuce na streamovacím portálu DAFilms, kde ho až do 17. dubna doplňuje speciál Romové v hlavní roli. Ten nabízí 6 hraných a 6 dokumentárních filmů. Vera Lacková svůj film představila i na letošním festivalu Jeden svět.

Romové bývají vykreslováni jako oběti holocaustu, přitom byli ale i tací, kteří proti nacismu bojovali se zbraní v ruce. Například v rodině Very Lackové se už po několik generací vypráví příběh jejího pradědy – partyzána Jána Lacka.

„Odmalička mi o mém pradědovi vyprávěla babička, já jsem si to jako dítě zapamatovala, často jsme si o tom povídaly a inspirovalo mě to natolik, že jsem se rozhodla dál pátrat po tom mém pradědovi. Byl to slib, který jsem dala své babičce. A když jsem přišla do archivů, zjistila jsem, že pradědeček zdaleka nebyl jediným romským partyzánem, který se zapojil do odboje, ale že jich bylo víc. A že to není jen historie Slovenska, ale i Česka, Maďarska, Rumunska, všech zemí, kde probíhal odboj, akorát ve společnosti se o tom vůbec nemluví a není to součástí historie. Takže jsem si začala klást otázky, proč to tak je a jak je to vlastně možné.“

A tak se tato mladá režisérka s kamerou v ruce pustila do mapování osudů nejen svého pradědy, ale i dalších romských partyzánů.

Plakát k fimu Jak jsem se stala partyzánkou

„Začala jsem se tomu hlouběji věnovat a postupně jsem přišla na to, že je to opravdu taková vytěsněná paměť v naší společnosti a rozhodla jsem se, že to chci změnit. A proto jsem na sebe vzala roli takové novodobé moderní partyzánky s tím, že bych chtěla zachránit ty příběhy před zapomněním.“

A jak Vera Lacková dodává, příběhy Romů v odboji jsou často podobné.

„Často se stávalo, že ti Romové, kteří byli například věznění v koncentračních táborech, utekli a zapojili se do odboje. Ale na Slovensku docházelo i k takovému paradoxu, že Romové byli vzati do slovenské armády, často z ní zběhli a zapojili se později do odboje. Ale zapojovali se i kvůli tomu, že v té době byli Romové nuceni žít u lesů na krajích obcí, neměli povoleno žít uprostřed obcí, ale spíš byli vytlačováni. A tím pádem dobře poznali území těch lesů, věděli, kde rostou jaké plodiny, znali cestičky, takže byli nápomocní partyzánům. A zároveň se stávalo, že Němci se tam i trochu báli jít, protože ty hory neznali.“

Jána Lacka postihla za války velká rodinná tragédie.

„Během války byla pradědova šestičlenná rodina vystřílena v lese německým gestapem. Bylo to šest žen včetně jeho matky, manželky a maličkých dětí. Úplně nejmenšímu dítěti byly dva měsíce, dalšímu dva roky, takže to bylo něco strašného. Praděda byl několikrát vězněný v koncentračním táboře v Dubnici nad Váhem, mezitím se zapojil do odboje, ale znova ho chytili a uvěznili v koncentračním táboře. Když se po válce vrátil a zjistil, co se přihodilo jeho rodině, tak ji začal hledat v lese. Trvalo mu několik týdnů, než je našel, a nakonec je musel sám odtud odvozit a pochovat na hřbitově. Pro něj to byla velmi nepříjemná zkušenost, která ho velmi poznamenala na celý život. On o tom i velmi nerad mluvil, takže babička o tom příběhu věděla dost málo a předala mi jen část těch vzpomínek. Když totiž on o tom začal vyprávět, rozplakal se a už o tom dál nechtěl vyprávět. Dřív před válkou hrával i na housle, ale po této tragédii už nikdy housle do ruky nevzal.“

Ve filmu Jak jsem se stala partyzánkou se Vera Lacková zaměřila ještě na osudy dalších tří romských odbojářů: Josefa Serinka, Antona Facuny a bratří Oláhových.

Spustit audio