Design jako zbraň proti bezdomovectví? Lidem může pomoct i hezčí barva zdí

„Výzkum ukazuje, že interiéry ubytovacích zařízení pro bezdomovce můžou mít velký vliv na to, jak se lidé vypořádávají se svou nelehkou situací,“ říká architektka a interiérová designérka Jill Pable z Florida State University.

Předvídatelné tvrzení, že hezčí prostředí je pro lidi prospěšnější, se rozhodla doložit daty. V azylovém domě pro matky s dětmi si vybrala dvě podobné rodiny – dvě matky samoživitelky, každou s dvěma podobně starými dětmi. Obě rodiny původně obývaly dvě stejné čtyřlůžkové ložnice s jednou skříní. Jill Pable pak v jednom z pokojů provedla několik jednoduchých a nenákladných úprav, přidala například úložné prostory, poličky, tabuli na kreslení nebo závěsy kolem paland. Také vylepšila osvětlení a místnost přemalovala ze světle zelené na světle modrou. Rodiny pak měsíc pozorovala a s matkami vedla hloubkové rozhovory na začátku a na konci experimentu.

Rodina z vylepšeného pokoje najednou začala trávit mnohem více času pohromadě, protože její členové už neměli tolik důvodů pokoj opouštět. Díky závěsům mohl mít každý trochu vlastního soukromí třeba na čtení nebo poslouchání hudby. „Někdy prostě potřebujete svůj klid,“ komentovala to matka, „moje starší dcera často za závěsem předčítala té mladší, cítila se, jako že má konečně vlastní místo, jako kdyby měla zase skutečný domov.“ Věci, které dřív museli mít na podlaze nebo na postelích, si mohli uložit, takže zmizel všudypřítomný nepořádek. Na poličky si dali fotky, obrázky nebo plyšová zvířátka, děti nejvíc ocenily možnost kreslit na tabuli. Všichni začali fungovat mnohem víc jako rodina.

U druhé rodiny výzkumný tým nic takového nepozoroval. Svůj dočasný domov popisovala jako přecpaný, klaustrofobický a pochmurný. „Kovové postele a tvrdá studená podlaha mi připomínají spíš vězení,“ prohlásila v jednom z rozhovorů matka. Ona i starší syn se tak snažili trávit co nejvíc času mimo, chlapec trávil i celé noci v počítačové místnosti ubytovny, mladší se zase na pokoji často nudil. K častějším hádkám přispíval i větší nepořádek, protože rodina si neměla kam uložit všechny svoje věci.

Dveře do jednoho z pokojů v ubytovně v Ústí nad Labem|foto: Michaela Danelová

Nedostatek soukromí a úložných prostor trápí i obyvatele českých azylových domů. „Nemůžete si vybrat, s kým budete na pokoji. Ve společných prostorech je sice lednička, ale věci z ní můžou každou chvíli zmizet, stejné je to i s věcmi na pokoji nebo s penězi,“ vyjmenovává sociální pracovnice Eva Dudová z Přestupní stanice, s čím se nejčastěji potýkají lidé, se kterými pracuje. „Ženy si také občas stěžují na vši a problémem bývá také přísný řád.“ Dudová uznává, že nějaký řád musí být, lidé se ale pak podle ní cítí pod neustálým dohledem a tlakem a mají pocit, že když něco nesplní, tak o bydlení zase přijdou. „To všechno ještě zhoršuje nejistotu, kterou lidé v nouzi už tak trpí.“

Podobné výtky slýchávají i v organizaci Naděje, která provozuje několik azylových domů i nocleháren. „My to vidíme často v podstatě stejně jako naši klienti, vyhovět ale třeba touze po větším soukromí je těžké. Naše zařízení nejdou tak lehce přestavět z velkých ložnic na jedno- nebo dvoulůžkové pokoje. Kdybychom to udělali, snížil by se počet lůžek až o několik desítek,“ říká oblastní ředitel pražské pobočky Jan Kadlec. V současnosti se prý rozhodují, zda počet míst snížit za cenu většího komfortu. Kadlec chápe i některé výtky vůči přísnému režimu. „U nás je to ale dáno i tím, že máme právě třeba větší ložnice, takže člověk si nemůže přijít, kdy chce a jak chce, což by šlo, kdyby bydlel na jednolůžáku nebo dvoulůžáku.“

Snižování počtu lůžek v azylových domech ale nejspíš nebude v době krize bydlení na pořadu dne. I Richard je rád, že se mu podařilo dostat se z ubytovny. „Na azyláku, kde jsem teď, je to v pohodě, je tu čisto a klid. Líbilo by se mi víc soukromí, ale s nějakou špinavou ubytovnou se to nedá vůbec srovnat,“ zamýšlí se nad svým současným bydlením. „Na ubytovně byli všichni vožralí, ve dne bitky, v noci bitky. V koupelně neskutečnej hnus, majitel se o to vůbec nestaral, i když jsme za to platili několik tisíc.“ Na ubytovnách dnes bydlí v Česku desetitisíce lidí. Pokud může psychiku negativně ovlivňovat „jen“ nepříliš dobře vybavený, ale slušný azylový dům, je možná na místě se ptát, co si do života odnesou děti žijící v dnešních českých ubytovnách.