Náboženství Romů

Tento povrchní názor o romské víře potvrzují i nejstarší historické záznamy. Ve starším z roku 1350 uvedl německý cestovatel, který potkal Romy na své cestě k Božímu hrobu v Byzanci, že „s Řeky jsou Řekové, se Saracény jsou Saracéni“. V kronice Saxonia z roku 1520 se píše, že „nevyznávají žádné náboženství na způsob psů.“

Romové však vždy byli a dodnes často jsou oddáni Bohu a náboženství chápou v daleko širším slova smyslu než křesťané. Náboženství a víra pro ně byly způsobem života, tak jako je pro obyvatele Indie dodržování dharmy, která určuje, jak se má člověk celý život chovat. Romové nazývali tento soubor příkazů a zákazů romipen – ten dává životu řád.

Bůh

Savoro pes predžal, ča o Del ačhel.
Všechno pomíjí, jenom Bůh trvá.
Romské přísloví

V romštině je Bůh „o Del“ a Romové s ním komunikují jinak než křesťané. Většinou jej oslovují formou proseb a chvalozpěvů.

O tom, že Romové pevně věří v určitou vyšší sílu, která člověka přesahuje, svědčí i množství neosobních vazeb v romštině. Romové říkají např. „ono mě bolí nohy“ namísto „bolí mě nohy“.

Duše zesnulých

Romové věří, že duše člověka přesahuje a existuje i po odchodu těla na onen svět. Důkazem toho je tradiční nesmírně velká víra v duchy mrtvých předků – mule, kteří jsou pro Romy prostředníkem Boha. Duše zesnulých se podle Romů vracejí mezi živé, ty dobré navštěvují příbuzné ve snech a dávají rady, ty zlé škodí (například při narození dítěte).

Úcta k černé Kali Sáře

Vzhledem k tomu, že většina Romů věří, touží Romové po uctívání vlastního božstva. Zatím jediná jejich „svatá“ je Kali Sára – Černá Sára, kterou více než jedno století oslavují a vzhlížejí k ní...

Procesí se svatou Kali Sárou v Saintes-Maries-de-la-Mer|foto: Jana Šustová

S železnou pravidelností se v poslední třetině května (24.-25. května) sjíždějí do francouzského městečka Les Saintes-Maries-de-la-Mer, tamními obyvateli nazývaného pouze „Les Saintes“ („Svaté“). Do kraje „Camargue“ (místo, kde končí země a začíná moře) přicházejí chudí i bohatí, slavní i neznámí, mladí i ti šedinami prokvetlí, z Východu i Západu, aby uctili památku svaté Sáry.

V romských komunitách odpradávna převládají sklony k uctívání kultu ženy. Dnes již nikdo neví, jestli je toho uctívání Černé Sáry důsledek nebo příčina. Stejně tak mnozí, přesto že se každoročně slavnostního obřadu účastní, netuší nic o pověsti opřádající záhadnou Sáru...

Historické prameny dokládají existenci Sár dvou: jedné církve katolické a druhé romské. Ta první byla služebná tří Marií: Marie-Salomé, Marie matky Jakubovi a Marie Magdalény, jež byly vyhnány ze Svaté země. Sára je doprovázela a společně se vylodily ve vesnici Les Saintes-Maries-de-la-Mer. Tento výklad se traduje od doby vlády krále Reného (1448). Katolická Sára neměla právo kanonizace a tak zůstává v kryptě, neboť z kostela ji vypověděli.

Procesí se svatou Kali Sárou v Saintes-Maries-de-la-Mer vchází do moře|foto: Jana Šustová

Romská Sára prý žila na břehu řeky Rhôny se svým kmenem a ujala se tří Marií po jejich vylodění.

Franz de Ville v knize „Tradice Romů v Belgii“ událost popisuje takto:

„Jedna z našich lidí, která měla jako první zjevení, byla Sára-la-Káli. Pocházela ze vznešeného rodu a vládla svému rodu na břehu Rhôny. Díky záhadným zjevením znala mnohá tajemství. U řeky Rhôny kmeny opracovávaly kovy a s těmi pak obchodovaly. Romové v té době patřili k polytheistům (vyznávali několik božstev) a jednou v roce se účastnili průvodu se sochou Ischtari (Astarté) na ramenou. S ní vstupovali do moře doufajíc v požehnání. Jednoho dne měla Sára-la-Káli vizi. Viděla tři svaté ženy zoufale volající o pomoc. Sára tedy nelenila a jela jim naproti v malé loďce. Moře bylo ale tak rozbouřené, že Sára málem přišla o vlastní život. Nakonec v zoufalství sama nevědíc k čemu je to dobré vhodila své šaty do vln. A ejhle ony zázrakem posloužily coby vor a pomohly jí dopravit tři Marie na břeh. Svaté ženy Sáru za odměnu pokřtily a doporučily jí Evangelium gediům a jejímu lidu etnické rozlišování.“

Stojí za to zamyslet se nad tím, proč si Romové vybrali právě Sáru? Kdoví? Možná pro její přezdívku Egypťanka. Snad pro její historicky „zastíněnou roli“. Pokud se budeme držet romské tradice, dle které Sára pocházela z jejich lidu a byla vládkyní kmene, pak ji lze ztotožnit s Černou Pannou. Jméno Káli, které jí Romové vybrali, znamená v romštině spojení významu slov: černá a Romka.

První svědectví o účasti Romů na slavnostech v Saintes-Maries-de-la-Mer

První písemné svědectví o účasti Romů na slavnostech v Les Saintes-Maries-de-la-Mer zaznamenal Fréderic Mistral. V jeho „Pamětech a zprávách“ z roku 1906 vypravěč líčí svoji návštěvu v Camargue v roce 1855:

„Kostel byl přeplněn lidmi z Languedocu, ženami ze země Arles a nemocnými Romy. Ostatně byli to právě oni, kteří zapálili ty největší svíce, ale pouze u oltáře Sáry, která (podle jejich víry) pocházela z jejich lidu.“

„Deník“ (noviny) pečlivě vydávaný faráři z Les Saintes od roku 1861 do roku 1939 a uchovávaný na faře, nám neposkytuje rovněž příliš informací. Ovšem při troše píle nějaké přeci jen objevíme, např.:

„Romové již přišli. Využívají prastarého práva shromažďovat se v kryptě Svaté Sáry, jejich legendární patronky. Jsou skrčeni pod oltářem, hlavy kučeravé, s horoucími rty, ohmatávají růžence, pokrývají svými polibky lem oděvu Svaté Sáry, kapky potu jim padají na mnohé zapálené svíce. Ve dne, v noci zpívají nábožné písně, mumlají jakési modlitby, kterým nikdo nerozumí v jazyce záhadném. Je to unikátní podívaná. Romové obohacují svaté poutě v Les Saintes svou originalitou velkolepou a mnohotvárnou.“

Romský kult uctívání sv. Sáry

Romský kult uctívání Sáry je velmi zajímavý a patří k těm, na nichž se mohli gádže podílet (nezapomeňte, že až po 2. světové válce došlo ke skutečné komunikaci mezi Romy a ostatními, do té doby se nejdříve stranit museli a pak snad i chtěli). Až do roku 1912 měli jedině Romové právo vejít do krypty. Tam trávili mezi svými celou noc a toto bdění bylo obklopeno tajemnem, zvláště v očích faráře z „Les Saintes“. Ten věděl, že krypta je zaplavena prosakující vodou a že skrývá tři části: vlevo při vstupu prastarý oltář pohanský, uprostřed křesťanský oltář ze 3. století a vpravo sochu Sáry. Ta se však zdá býti až ze století osmnáctého.

Příchozí se Sáře věnují ve dvou rituálních aktech (ty dodržují a respektují dodnes všichni Romové potkávající se ve Francii každoročně): tím prvním je přikládání a snímání rukou z jejích šatů. Obzvláště ženy hladí pečlivě sochu a líbají šosy jejích nařasených šatů (Sára na sobě nikdy nemá jen jedny šaty, Romky jí je totiž nosí darem).

Poté zavěšují vedle ní věci, které přinesly: kapesníky, hedvábné spodní prádlo, šátky. Nakonec se předměty, které patří zmizelým nebo nemocným lidem, dotýkají Sáry doufajíc, že zmizelé najde a nemocné vyléčí.

Celý tento rituál není evidentně původní, byl zaznamenán u Dravidiů na severu Indie. Ti věří, že prádlo a věci nemocného jsou prostoupeny bolem a nemocí a že se trpící uzdraví, pokud se tyto věci dostanou do kontaktu s posvátným stromem.

Druhá část každoroční romské poutě spočívá v procesí směřujícím do moře a symbolickém ponoření, ovšem tento ceremoniál církev uznala až v roce 1935. Procesí a moře spojuje Sáru se všemi kulty velkých bohyň plodnosti – kouzlo ponoření totiž vyvolávalo déšť nebo jej alespoň vyvolávat mělo. Dnes už ale nikdo pochopitelně do Francie nejezdí proto, aby vyvolal déšť. Proč tedy?

Inu jednak proto, aby nasákl tu atmosféru, aby alespoň jednou (i když trend je spíše opačný, lidé přijíždějí pravidelně, mnozí dokonce takto uctívají Sáru již po desítky let) viděli a dotkli se „své“ bohyně. Stalo se samozřejmostí, že právě kolem 24. a 25. května nechávají v kostele před Káli Sárou rodiče pokřtít své děti. Z celého světa přijíždějí mladé páry, aby si své ano řekli před Sárou.

Když přijde čas, naloží muži Sáru na vůz tažený koňmi (někdy se vezou Sáry dvě, jedna katolická a druhá romská) a nekonečný průvod se vydá ulicemi. Blíží se k moři a napětí se stupňuje. Nejdříve vjíždí do moře kočár se Sárou. V okamžiku, kdy se lem jejích šatů dotkne moře, vrhají se do něj všichni ostatní. Věří, že jim voda, jíž právě Sára posvětila, přinese zdraví a štěstí.