Mládí

Rodiče tedy svěřovali své dospívající dcery jejich budoucím manželům. Dívky si proto většinou musely brát za manžele muže, které jim vybrali rodiče. Otcové vybírali manžele častěji, ale nebylo to pravidlem. Romské dívky se tedy zpravidla nevdávaly z romantické lásky, ale byly poslušny příkazu své rodiny.

Úkolem dcer bylo uzavřít dobré a uvážlivé manželství, a tím spojit dvě rodiny, aby byla ještě více zvýšena rodinná prestiž. Takto smluvená svatba se mohla odehrát pouze mezi rodinami, které byly materiálně na stejné úrovni, v přátelském vztahu a se sňatkem souhlasili oba otcové. Výjimečně se stávalo, že se do sebe chlapec s dívkou zamilovali proti vůli rodičů, ale to s sebou neslo vždy konflikty mezi rodinami. Pokud však strávili zamilovaní společně noc, nezbývala jiná možnost, než sňatek uskutečnit. Rodiny jim většinou odpustily, ale před tím je musely veřejně potrestat pro výstrahu, aby si to ostatní mladí rozmysleli.

Za tento přestupek nejsou členové rodiny, komunity ostrakizováni, pouze potrestáni. Vyloučení z komunity, které je pro Roma největším trestem, bývá spojeno s incestem. Toto mezikulturní tabu platí i mezi Romy a jeho porušení bývá velice odsuzováno.

Zásnuby a svatba

K tomu, aby spolu mohli dva mladí začít žít a mít děti, bylo třeba po dohodnutí otců uskutečnit zásnubní obřad – mangavipen. Oba mladí v doprovodu svých rodičů si před dalšími svědky slíbili vzájemnou věrnost až do smrti.

Obřadník, nejčastěji vajda – čhibalo, mladým zavázal ruce šátkem, do dlaní nalil víno nebo pálenku, které si mladí z dlaní vypili. Dnes si už většinou ruce nesvazují, jen překříží a novomanželé vypijí vzájemně obsah partnerova pohárku a políbí se. Od této chvíle byli romským společenstvím považováni za manžele, kteří spolu mohou žít a plodit děti. Občanskou nebo církevní svatbu – bijav měli až po několika letech, když už spolu měli jedno-dvě děti.

Uzavřené manželství bylo na celý život: rozchod byl výjimečný a byl povolen pouze v případě neplodnosti či nevěry ženy.

Neplodnost

Pokud se po několika letech nenarodilo manželům dítě, muž mohl manželku opustit. Neplodnost byla pro romskou ženu největší trest, neboť nemohla splnit svou životní roli – být dobrou matkou, a tedy i manželkou. Takováto žena byla všemi opovrhovaná a nikdo by neměl mít manželovi za zlé, když ji opustí. Neplodnost byla považována za trest, který byl z nějakého důvodu na ženu uvalen.

Samozřejmě existovalo mnoho kouzel, jak neplodnost odstranit. Neplodná žena měla například jíst byliny utržené na hrobě ženy, která po porodu zemřela na horečku omladnic, jiným kouzlem se zcela jasnou symbolikou bylo vdechnutí obsahu vajíčka manželem do úst ženy, která celý obsah spolkla. Ženy věřily i v sílu úplňku a jedly byliny natrhané o půlnoci za úplňku.

S touhou po co největším počtu dětí, která vyplývá z životní nutnosti rodů mít co největší počet potomků, souvisela i neexistence potratů.

Nevěra

Také nevěra ženy byla důvodem pro její opuštění. Pokud ji muž neopustil, musel ji alespoň veřejně potrestat (ostříhat vlasy, zbít .. ). S mužskou nevěrou to bylo jinak: zvyšovala mužovu prestiž a někdy se jí manželky chlubily a dokazovaly tak mužovy kvality. Otázkou zůstává, s kým mohli být muži nevěrní...

Těhotenství a porod

Když si byla romská žena jistá, že je v jiném stavu, oznámila tuto radostnou novinu nejprve ženám v rodině a teprve poté svému manželovi. Od tohoto okamžiku se musela řídit „pravidly na ochranu plodu“, jež jsou vzhledem k víře v možnost přenosu různých nedostatků a negativních vlastností velmi přísná, a žena tedy byla vystavena různým omezením: nesměla se například dívat na tělesně postižené lidi, na „ošklivá“ a magicky zneužitelná zvířata (hlavně plazy), na zesnulého apod.

Do poslední chvíle však pracovala, a když přišla její hodinka, manžel vyburcoval sousedy a zavolal porodní bábu, která měla nejen funkci porodníka, ale i funkci magickou. Než ustříhla a zavázala pupeční šňůru, připravila rodičce kouzelný nápoj proti démonům, kteří by mohli do novorozeného dítěte vskočit, někdy zapalovala před domem či stanem oheň, aby je zahnala.

Potom se čekalo na oficiální křest, neboť do té doby byl novorozenec vystaven působení zlých sil a po křtu zlé síly už děťátku ublížit nemohly. Za zlé síly byly považovány duše matek zemřelých při porodu nebo žen, které porodily mrtvé dítě a tyto duše si chodily vybírat jiné dítě. Obranou proti této zlé síle (guľi daj) byly různé ochranné předměty v postýlce pod peřinkou a červená stužka na zápěstí dítěte.

Křest

Křest – kirvipen se konal stejně jako u ne-Romů vždy v kostele. Ke křtu byla potřeba kmotry nebo kmotra, kteří měli velice důležitou funkci. Romové si brali za druhé kmotry často gádže – sedláky z vesnic, protože to byla jakási záruka, že rodina neumře hlady, pokud se dostane do nesnází.

Kmotr nebo kmotra dávali svému kmotřenci „križmo“ – předmět, který si kmotřenec uchovává po celý život. Dostával je k významnému dni, například když šel poprvé do školy nebo když měl významné narozeniny. Kmotrovstvím se upevňovaly vztahy mezi rodinami.

Při křtu dítě dostávalo jméno, obvykle po svém kmotrovi, jednom z rodičů nebo jiném příbuzném, toto jméno bylo však pouze „úřední“, fungovalo ve styku s neromskou společností a dítě ho častokrát ani nezná.

Kromě tohoto jména dítě dostalo další jméno, romské, které se odvozovalo z jeho fyzických či psychických vlastností (Thulo – Tlustý, Kaľori – Čerňoučká...), z nějaké události, nebo mohlo být zkomoleninou různých slov, které se dítě snažilo vyslovit apod. Toto romské jméno, které se může během dětství i několikrát změnit, než se definitivně vžije, pak funguje uvnitř romského společenství. Romové tedy většinou vůbec nepoužívají jména, pod kterými jsou zapsáni v matrice a která mají v občanském průkazu.