Vánoce jsou o rodině a tradicích, ne o komerci, říká paní Melánie

16. prosinec 2017

Romské Vánoce probíhají v duchu křesťanských tradic, protože většina Romů jsou křesťané, nejčastěji katolíci. A jak říká paní Melánie – důležitá je rodina a úcta ke starším. Komerční Vánoce se jí nelíbí a v srdci má vánoční atmosféru svého dětství. Příspěvek připravila Rena Horvátová:

Melánie Dražkovičová vzpomíná na Vánoce, které prožila se svými nejbližšími ještě v dobách, kdy žila na Slovensku.

„V dětství jsme měli nádherné Vánoce. Pocházím z pěti sourozenců, byli jsme sedmičlenná rodina. Tedy něco nádherného. Táta s mámou nám večer strojili stromeček, ráno jsme vstávali s úžasem. Tehdy za komunistů existovala taková malá hračka, jmenovala se ‚Cestovatelka‘ a strašně to letělo. A nám to naši koupili, všem čtyřem. Pátý je kluk, brácha, ten dostal autíčko. My z nich ale byly nadšené. Měly jsme je úplně stejné, abychom se nehádaly.“

U Dražkovičů nechyběla na stole kromě klasického kapra ani tradiční kapustnice, tedy polévka ze zelí a hub.

„My dodržujeme půst. Máma dělala kapustnici, bramborový salát, rybu, kdo nejedl rybu, udělala mu řízek, hranolky, chlebíčky, cukroví. To muselo být. Máma pekla už od malička. Dělala zásoby ořechů, linecké, vanilkové rohlíčky, slovenské ježe – kokosové, obalované v čokoládě, no všechno možné. Slovenské koláče. Říkala tomu závin, ale byly z kynutého těsta, s mákem, tvarohem nebo jablky, potom smetanové koláče z opravdové smetany, jak to určitě zná starší generace. Hlavně byla vánoční atmosféra. Čekávali jsme na děti, které chodily zpívat koledy. Většinou to byli místní Romové. A bylo to nádherné, my se jich kolikrát nemohli dočkat. Zpívali svaté písničky, jako Narodil se Kristus Pán a potom naše, romské písničky. Za odměnu jsme jim dávali jídlo, oni s námi poseděli. Teď už to vymizelo, už to není, co bývalo.“

Zelňačka

Tradice se musí předávat, aby nevymizely

Pro Melánii a její rodinu je důležité předávat romské tradice dalším generacím.

„Vánoce slavím s maminkou, s přítelem, se sestrou, dřív i s tatínkem, ale ten nám už bohužel odešel. Bez něj jsou ty Vánoce o něco smutnější. Stejně ale máme zažité tradice, i když už s námi jeden člověk není. Pořád je tu s námi, má svoje místo, svůj talíř a na něm, co měl rád. Dodržujeme to, k čemu jsme byli od mala vedení. Dobrosrdečnost a úcta ke starším a vedeme k tomu naše děti. Moje teda zrovna ne, ale ty od mých sourozenců.“

Osmatřicetiletou Romku mrzí, že atmosféra Vánoc, kterou ještě ona pamatuje z dob svého dětství, pomalu vyprchává a ze svátku se podle jejích slov stává svátek konzumu.

„Ta atmosféra už není, co bývala. Člověka by potěšilo, kdyby o Vánocích lidé ukázali srdíčko, tu upřímnost, která v nich je. Nezáleží na dárcích. Setkala jsem se s rodinami, které se předhánějí – kdo dá větší dárek na Vánoce. To já neuznávám. I maličkost potěší a nejvíc dobré slovo. Když se lidé obejmou, nejen o svátcích. Kdykoliv, po celý rok. To funguje už málo kde. V naší rodině to máme zažité a někteří lidi na nás koukají jako na blázny.“

autor: Rena Horvátová
Spustit audio