Škola života
Je něco krásného na Velké Británii šedesátých let a na lásce mezi středoškolskou studentkou a mužem středního věku. Alespoň tedy za předpokladu, že studentku ztvárňuje Carey Mulliganová a muže Peter Sarsgaard. Něco krásného je poté i na filmu Škola života, ale nutno podotknout, že myšlenkové podhoubí to bohužel není.
Letos se na oscarovém ceremoniálu ucházelo deset adeptů o post nejlepšího filmu. Zdvojnásobení nominací se zavedlo především kvůli větší atraktivitě pro širší okruh diváků, následků se však objevilo více. Do soupisu se mimo jiné vtěsnalo i několik kousků, ze kterých až příliš očividně sálal dojem, že jsou do počtu. Kupříkladu snímek dánské režisérky Lone Scherfigové.
Vypráví o tom, jak šestnáctiletá dívka Jenny touží po výjimečných zážitcích. Chtěla by chodit na koncerty, zahalit se do cigaretového dýmu, povídat si o umění, podívat se do Paříže a dělat spoustu dalších věcí, pro které nemá její otec pochopení. Táta jí narýsoval budoucnost, v níž se dostane na Oxford a bude tím pádem žít spokojený život. Zničehonic se ale zjeví tajemný chlapík ve středních letech, který Jenny nabídne neskutečné možnosti. A tak jsou školní povinnosti na žebříčku hodnot pomalu sesazovány radostmi a láskou, přičemž naditá portmonka začíná přesvědčovat i rodiče, že by David mohl být vhodný partner pro jejich dceru. Co na tom, odkud peníze pocházejí a co je vlastně David zač.
Těžko do výjimečných titulů zařazovat dílo, jehož poselství se scvrklo do ošemetné rady, že školní instituce jsou základem života a bez vystudování jste úlisným vyvrhelem. Nyní se opožděně omlouvám těm, kteří tuto informaci považují za zásadní spoiler. Pokládám ale za vcelku zřejmé, že Škola života bude tuto skutečnost deklarovat, jde pouze o to, jakým způsobem.
A právě způsob se nedá považovat za komplexní, originální nebo alespoň v rámci příběhu trefný. Řádně vykreslen je totiž pouze přesný opak tohoto „moudra“. Což by bylo i divácky zajímavé, kdyby se populární spisovatel a scenárista Nick Hornby souvisle zabýval tím, jak životem spokojeně procházet bez akademického vzdělání. Jenže on tuto myšlenku rozvíjí 90 % stopáže filmu (také na příkladu otce, který byl původně typickým zastáncem hesla „dobře se uč a najdi si zajištěné zaměstnání“), aby ji v závěru rozcupoval laciným způsobem deus ex machina. Výsledný zážitek je tedy asi tak naplňující a podnětný, jako když vás někdo zničehonic zavalí floskulemi typu „hlavou zeď neprorazíš“ nebo „kdo jinému jámu kopá“.
Zamrzí to hlavně kvůli nezpochybnitelným technickým a hereckým kvalitám, kterými Škola života disponuje. Ústřední duo Carey Mulliganová a Peter Sarsgaard je jedním slovem okouzlující a není divu, že mladá Angličanka za svůj výkon obdržela Zlatý globus a byla nominovaná na Oscara. Působí naprosto přirozeně a charismaticky, přičemž scénu dokáže naplnit sympatickým humorem nebo ponořit do nejistoty přesně tak, jak je potřeba. Když se poprvé setká s Davidem, ihned se film rozzáří milou náladou, která se veskrze úspěšně drží až do samotného konce.
Jenže už dlouho se s nadsázkou traduje, že se u filmů celkový názor odvíjí podle úvodních a koncových dojmů. Můžete mít uprostřed pasáž, kde se cestuje Paříží tak krásně, že se chcete alespoň na chvíli převtělit do filmových postav. Můžete nechat působit nádhernou retro atmosféru nebo vytvářet další kladné prvky. Ale když se na konci rozhodnete divákům takřka bezdůvodně podrazit nohy, zapamatují si to. Obzvláště pokud si přitom natlučou čumák.
Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD (flash trailer), Bontonfilm
Škola života (An Education) drama, Velká Británie, 2009, 95 minut
Režie: Lone Scherfigová, scénář: Nick Hornby, kamera: John de Borman, střih: Barney Pilling, produkce: Finola Dwyer, Amanda Posey, hudba: Paul Englishby
Hrají: Carey Mulliganová (Jenny), Peter Sarsgaard (David), Alfred Molina (Jack), Cara Seymourová (Marjorie), Dominic Cooper (Danny), Emma Thompsonová (ředitelka školy) a další
