Bílek Otakar

Otakar Bílek

Otakar Bílek

29. 6. 1932, Kaplice
režisér, pedagog

Do českobudějovického studia Čs. rozhlasu nastoupil po maturitě na podzim roku 1951 jako asistent režiséra M. Kalného. Ten ho postupně zasvěcoval do rozhlasové praxe a stal se jeho učitelem a vzorem. Tato někdy dosti strastiplná, nelehká škola (jak Bílek vzpomíná) pod dohledem citlivého a cílevědomého učitele přinesla své ovoce. Už v roce 1953 natáčí svoji první činohru pro redakci dětí a mládeže v Praze (Modrý křižník). Brzy však přichází první českobudějovická "rozhlasová bouře". Krátce po měnové reformě v roce 1953 proběhla v jihočeském studiu - na základě udání - komunistická personální čistka. Režisér Kalný dostává okamžitou výpověď, režiséry Bílka a Mühlsteina zachránil nástup na dvouletou vojenskou službu.
Po dvou letech se oba vrátili "očištěni vojnou" zpět do rozhlasu. Bílek jako režisér a vedoucí výrobní skupiny (tři režiséři, asistentka režie, hlasatelé). V této době určitého politického uvolnění se v českobudějovickém studiu natáčí jedna činohra za druhou. Umožňovala to jednak znamenitá rozhlasová profesionalita herců Jihočeského divadla, jednak i zájem obou pražských dramaturgií: HRDM, kde působili dramaturgové Jaroslav Pour a Jiří Kafka, a dramaturgie rozhlasových her, vedené Karlem Gissüblem, v níž dále působili Josef Hlavnička, Jaromír Ptáček, Jaroslava (Vendulka) Strejčková, Evžen Turnovský a nezapomenutelný Dalibor Chalupa, který si tvůrčí prostředí budějovického studia velice oblíbil a rád tam jezdil na rozbory a hodnocení inscenací. Dnes už je téměř nepředstavitelné, kolik textů musela pražská dramaturgie každý rok připravit pro krajská studia, když jenom v Bílkově režii bylo v období let 1956 až 1970 natočeno přes 100 činoher, a to vedle dalších pořadů literárních, četeb na pokračování aj., určených pro krajové i celostátní vysílání. Pracovní podmínky byly znamenité, i když se častokrát natáčelo po večerním představení dlouho do noci, ale herci i rozhlasoví technici byli pro tuto práci zapáleni. V té době byli členy souboru divadla mj. D. Fialková, K. Hlušička, O. Hradecký, R. Nováková, J. Bulík, H. Bauerová, J. Kaňkovský, A. Hardt, V. Papírková, K. Soukup, K. Koloušek a další. 

Českobudějovickým rozhlasovým premiérám věnovaly pozornost celostátní deníky i odborné časopisy. K Mussetovu Se srdcem divno hrát (1957) uvedlo Svobodné slovo, že "mladý budějovický režisér O. Bílek znovu prokázal svůj nesporný talent. Velmi citlivě vedl herce, kteří vesměs vytěžili ze svých textů všechnu básnickou krásu i myšlenkový obsah a zřetelně vyjádřili i kritický dosah Mussetovy tragedie mladé lásky proti scholastické výchově..." S mimořádným ohlasem se setkala maďarská hra Tři přání G. Sóse (1960): režisér pochopil, že "poetičnost hry není v lyrizaci intimních scén, náladových obrázcích nebo sentimentalitě citových projevů, ale v základním motivu hry". U polské hry Pasažérka z kabiny 45 Z. Posmyszové (1962) je vyzvednuta "zajímavá rozhlasová forma, která zvýrazňuje rytmizovanou, v dynamickém tempu vedenou relaci". K Pohlazení slunce G. K. Saunderse (1967) napsal recenzent M. Zbavitel: "Zásluhu o vyrovnanou inscenaci této rozhlasové hry má režisér O. Bílek - znamenitě, typicky rozhlasovým způsobem zvládl výjev přepadení: téměř beze slov, výrazným, přesně voleným zvukem se mu podařilo vyvolat před divákovým vnitřním zrakem vidění základní a nejdramatičtější scény hry." 

To už se ale přiblížil osmašedesátý rok a s ním sice nezapomenutelný, ale nadlouho bohužel poslední svobodný vysílací týden. Brzy poté - na začátku roku 1970 - se O. Bílek dočkal odplaty za aktivní činnost při srpnovém rozhlasovém vysílání: dostal okamžitou výpověď. V následujících letech působil v Alšově jihočeské galerii na Hluboké jako odborný pracovník pro mimovýstavní činnost. Zde samozřejmě čerpal z rozhlasových zkušeností, ať při audiovizuálních pořadech -Černých hodinkách, Dostaveníčkách v galerii, či v pořadech pro mládež nebo hudebních pořadech aj. Mimořádnou událostí bylo jeho uvedení středověké lidové hry Mastičkář v autentickém prostředí gotických sbírek galerie, které dosáhlo 70 repríz. Vynucenou rozluku režiséra a rozhlasu zrušil až rok 1989. Bílek se vrací na své původní místo režiséra, kde ještě stihl natočit (kromě jiných pořadů) i devět činoher. S J. Henkem a dalšími stál u zrodu uměleckého občanského sdružení Svaz rozhlasových tvůrců, v jehož výboru aktivně působil několik sezon. 

V roce 1994 odešel do důchodu, ani tento rok však neznamená konec jeho působení v rozhlase. Vedle pedagogické činnosti (vyučuje na českobudějovické konzervatoři) pracuje dále na dílčích režijních a redakčních projektech. Samostatnou kapitolu, ve které naplno zúročuje svoji znalost dřívějších rozhlasových tvůrců, interpretů i jednotlivých slovesných realizací, je program postupné digitalizace rozsáhlého rozhlasového analogového zvukového archivu. I s ohledem na nedobrovolnou dvacetiletou přestávku je to rozhodně úctyhodná stopa v historii nejen regionálního rozhlasového vysílání. 

Z další tvorby:
Rozhlasové hry: F. J. Hardy: Fůra dřeva (1957), V. K. Klicpera: Ptáčník (1957), K. Fabián: Atrakce (1960), J. Sommerfield: Jen malý kousek místa (1961), N. Locher: Vzorek (1964), E. Solari: Tunel (1965), A. Franck: Úplná pravda (1970), J. Bouček: Případ Aufenberg (1991), Z. Psůtková: Precedens (1993), A. Christie: Záhada španělského šálu (1994)
Dramatizované četby na pokračování: K. Klostermann: Na vejminku, F. Kožík: Největší z Pierotů, A. Dumas: Dáma s kaméliemi, J. Frejka: Outěchovice 

 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas