Weinlich Karel

Karel Weinlich - Foto: Lenka Paličková

Karel WeinlichFoto: Lenka Paličková

6. 4. 1930 Jihlava

Karel Weinlich patří do řady rozhlasových osobností, které si svou prací vysloužily jednoznačnou nálepku - v jeho případě je to "pohádkář český", jak se i sám hrdě označuje. Cesta k tomuto renomé nebyla vždy úplně jednoduchá. Na pomyslnou startovní čáru si nepřinesl nejlepší výbavu. Vyrůstal bez rodičů, školní docházka střídavě v českém a německém jazyce ho příliš nepoznamenala. V letech 1944-1948 byl nejprve tkalcovským učněm ve Dvoře Králové, neshledal však obor zajímavým a na inzerát nastoupil v Náchodě jako učedník v oboru prodavač konfekce, kde se také vyučil. V té době se rozhodoval podle toho, kde mu nabízeli ubytování. Vystřídal několik dělnických povolání, například odhořčoval sóju pro výrobu cukrovinek v národním podniku Sfinx nebo jako brigádník planýroval kbelské letiště. Chybějící rodinné zázemí ho nutilo hledat přirozené vzory v osobnostech, se kterými se v životě setkal, a ty ho pak často nasměrovaly na jeho životní dráhu. Byl přijat na pražskou konzervatoř, kde studoval herectví. Paradoxně se dříve objevil na divadelním jevišti než v jeho hledišti. Pro další studium na AMU mu však chyběla maturita. Ocitl se na tzv. dělnické přípravce na zámku v Protivíně, kde odmaturoval, pod dojmem získaného vysvědčení zamýšlel studovat medicínu. Na přijímacích pohovorech však osvědčil spíše svoji bohatou fantazii než vědomosti, takže mu doporučili vybrat si obor, kde by svoji představivost uplatnil lépe. V roce 1949 začal studovat na Divadelní fakultě AMU, kde mohl obdivovat profesory Radovana Lukavského, Karla Högera a další. Záhy přešel na nově ustavený obor rozhlasové režie k Josefu Bezdíčkovi, pod jehož vedením v roce 1953 absolvoval. 

Již od počátku roku 1952 - coby posluchač 4. ročníku - Karel Weinlich na Bezdíčkovo doporučení s rozhlasem externě spolupracoval a 1. září nastoupil jako režijní elév (se spolužačkou Věrou Frühaufovou, později Kovaříčkovou). Od r. 1953 do konce dubna 1960 působil jako režisér v Hlavní redakci pro děti a mládež. Když nabyl dojmu, že by mu prospěla změna prostředí, využil nabídky Divadla Julia Fučíka v Brně, kde působil nejprve pohostinsky od března 1960, od května do konce roku 1961 již ve stálém angažmá. Krátce ještě pracoval jako asistent režie v Divadle E. F. Buriana v Praze. Spojení s rozhlasem však nehodlal přerušovat, alespoň externě pokračoval v režisérské práci v redakci pro děti a mládež, kam se také v červenci 1964 vrátil a setrval až do svého odchodu do důchodu. Jeho režijní práce sahají od pohádek a her pro děti až po hry pro dospělé posluchače a počítají se na stovky. Má zásluhu na tom, že k rozhlasovému přijímači přivedl několik generací posluchačů - zejména k nedělní rozhlasové pohádce, která se stala posluchačsky vyhledávaným žánrem. Od šedesátých let se režijně podílel i na oblíbeném Meteoru, populárně vědeckém magazínu pro mládež, v osmdesátých letech na Dominu, rozhlasovém klubu dětí. Mezi režiemi Karla Weinlicha mají zvláštní místo Andersenovy pohádky - od Pasáčka vepřů (1954, 1981), přes pohádky Křesadlo (1980, 1995), Malá mořská víla (1981), Slavík (1982), Sněhová královna (1986), Císařovy nové šaty (1990), Cínový vojáček a tanečnice (2003) po Šťastného Petra (2004). Ve větší oblibě má však české pohádky, o kterých soudí, že jsou "líbezné, že čeští čerti jsou spíše moulové než zlí", u Andersena pak dokázal "drsný severský nádech" a často i morbiditu změkčit a přinést obraz pohádkového světa takového, jak ho sám cítí. Významná je Weinlichova práce s dětským i dospělým hercem. Řada z nich prošla Dismanovým dětským rozhlasovým souborem a na režiséra Weinlicha vzpomínají jako na toho, kdo jejich vztah k rozhlasovému herectví významně ovlivnil svým přístupem i pojetím (např. N. Konvalinková, O. Kepka). 

V období normalizace se plně soustředil na práci vedoucího režiséra a podobně jako "mlčící většina" na své soukromé aktivity. Listopad 1989, kdy byl svědkem brutálního zásahu policie na Národní třídě, ho však donutil tento postoj opustit. Stál spolu s dramaturgem Viktorínem Šulcem u zrodu Občanského fóra v tehdejším Čs. rozhlase. Stal se jeho mluvčím a členem nově ustavené Programové rady, odpovědné za obsah vysílání. V této funkci působil do konce roku, kdy se rád vrátil k činnosti, která byla jeho naturelu nejbližší - k rozhlasové režii. K. Weinlich prožil s pražským rozhlasem většinu svého života, ovládl nejen rozhlasové řemeslo, které doplnil svou představivostí, ale i umění předávat své poznatky mladé generaci. Přednášel o rozhlasové režii pro 3. ročník AMU, na pražské soukromé Vyšší odborné škole herecké seznamoval studenty se zásadami práce s mikrofonem. Své vypravěčské umění uplatňuje na mnoha besedách, do nichž s potěšením přijímá pozvání. Rozhlas není jeho jediným působištěm, s dramatizací novely Svíce dohořívají maďarského exilového autora Sándora Máraie, kterou vysílala stanice Vltava (2002), měl úspěch i v pražské Viole (2005) a v plzeňském divadle J. K. Tyla (2006). 

Weinlichovy režijní práce získaly v rozmezí let 1981 až 2001 deset ocenění v soutěžích Prix Bohemia Radio. Hlavní cenu soutěže v kategorii dramatických děl pro děti dostala hra J. Hapaly Bakův příběh (1994), cenu za její režii obdržel K. Weinlich; o dva roky později v kategorii literárně-dramatických pořadů pro děti získal stejné ocenění za rozhlasově pojednaný Máchův Máj v podání Dismanova rozhlasového dětského souboru ve společné režii se Zdenou Fleglovou. Za další tvorbu obdržel tvůrčí prémie a zvláštní uznání. Celoživotní přínos K. Weinlicha v oboru rozhlasové režie byl ohodnocen na PBR v roce 1998 Cenou generálního ředitele Českého rozhlasu. Mnohostranná Weinlichova aktivita byla v roce 2000 oceněna i zápisem do Knihy cti Městské části Praha 3. V srpnu 1996 odešel Karel Weinlich do důchodu, dosud s Českým rozhlasem spolupracuje jako externista. Život bez rozhlasové práce si ani nedovede představit. 

Z další režijní tvorby:
Pohádky: K. J. Erben Drak dvanáctihlavý (1955), Jabloňová panna (1980), D. Kořená Stříbrná volavka, D. Marešová Princezna na verpánku (obě 1983, prémie PBR), A. de Saint-Exupéry Malý princ (1984), I. Fischer My se vlka nebojíme (1985, mimoř. prémie PBR), O. Wilde Šťastný princ (1985), Z. Svěrák Kolo se zlatými ráfky (1989, prémie PBR), P. Rut Viktor a drak (1998, Hlavní cena PBR), Zlaté tajemství (2000, s H. Sýkorovou, zvláštní uznání PBR za autorský text a režii). Hry pro děti a mládež: V. Hugo Devadesát tři (1956), M. Twain Princ a chuďas (1976), Grimmové-Pavlíček Skřivánek (1980), M. Šedivá Velká huba a malý kůň, K. Weinlich Láďa Malina, t. č. sedmnáct (1981, obě hry prémie PBR), M. Šedivá Řekni ř a řekni ne (1985, zvláštní prémie PBR), R. Lošťák Projížďka po moři (1986, prémie PBR), J. Kamen Objednávka na štěstí (1987, mimoř. prémie PBR), F. Pavlíček Pohádka o princezně Pampelišce (1988), J. Pecka Zbojnická rapsódie (1989), J. Knitlová Lyžování s prababičkou (1990, mimoř. prémie ČLF), E. Košlerová Marco Polo (1990, prémie PBR), Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna (1992), M. Bobek Gorilí pohádky (2006). Hry pro dospělé: O. Janka Byl jsem tady - Pérák, F. Mandát Hledám Michaelu (obě 1989), D. Lebović Hledání v popelu (1990), H. Benešová A just věřím na duchy, Šotová-Branald Velká denní hudba, G. Orwell 1984, M. Zinnerová A v prach se neobrátím (všechny 1991), F S. Fitzgerald Příběhy Pata Hobbyho (1993), V. Provazníková Aucassin a Nicoletta (1996). 

 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas