Stacionář Farní charity Karlovy Vary
V představě řady lidí je církev nepraktická instituce. Přesto však přicházejí v životě chvíle, kdy se pro nás může pomoc z její strany stát doslova záchranou. Stává se to třeba tehdy, když někdo z našich blízkých zestárne natolik, že potřebuje denní péči. Anebo onemocní Alzheimerovou chorobou. Péče o takového člověka je velmi náročná. Toho si byli vědomi pracovníci Farní charity v Karlových Varech, a proto se rozhodli už před léty nabídnout jako svou první službu veřejnosti celodenní péči o staré a nemocné lidi ve svém stacionáři.
Denní stacionář pro staré a zdravotně postižené občany je možno nalézt v sídle karlovarské Farní charity ve Staré Roli. Naším průvodcem je ředitel charity Jiří Novák.
Ředitel Novák: „Je to denní stacionář, kam řádově deset až patnáct lidí dochází každý den, ale je to také týdenní stacionář a odlehčovací služba. To jsou služby, které nabízí lidem možnost přespání a s tím ostatní péči celodenní i celonoční.“
Tak se jdeme podívat mezi babičky a dědečky.
Ředitel Novák: „Dobrý den!“
Kolik vás tady je? Vás je tady takové velké množství?
Paní Walterová: „Nás tu bylo dneska asi třináct.“
A co tady děláte?
Paní Walterová: „Baštíme!“
Paní Walterová sedí tady nejblíže u mě...
Paní Walterová: „Já nejsem tady odtud, ale já jsem tu jenom na odložení, poněvadž moje dcera (já jsem u dcery tady v Karlových Varech) šla do lázní, tak mě odložili jako brambor sem.“
No a jste tady spokojena?
Paní Walterová: „Jsem.“
Ředitel Novák: „Tomu se právě říká odborně podle zákona 108 odlehčovací služba, kterou poskytujeme.“
Paní Fedorová, vy sem chodíte jak dlouho?
Paní Fedorová: „Deset roků bylo v lednu.“
Posloucháte dechovku?
Paní Fedorová: „Jó, muziku.“
A děláte i něco jiného?
Paní Svobodová: „Musíme přeci. Vždyť jsme ještě mladý, ne?“
Ředitel Novák: „Cvičily jste taky před chvilkou.“
Paní Svobodová: „No to musí dát, pane, to bychom byly takhle tlustý – a to bychom se ani nehnuly.“
Argoterapeutka paní Jitka Pelcová. Můžete mi říci, co vy tady děláte se svými babičkami a dědečky?
Jitka Pelcová: „Chceme je přimět, aby něco dělali, aby jim ten čas strávený tady utíkal, byl velice příjemně stráven, a nemuseli být, jak někteří říkají, tady odloženi.“
Vy jste zřídili tento stacionář i s tím záměrem, aby se sem mohli dostat lidé s Alzheimerovou chorobou. Co můžete s takovými lidmi vlastně dělat?
Jitka Pelcová: „Všechno možné. Ty lidi nenaučíme něčemu novému, ale můžeme stávající návyky a dovednosti, které u nich ještě jsou, prohlubovat a dál jakoby je podporovat. Tím, že vlastně neustále opakujeme spoustu věcí – písničky, luštíme křížovky, různé paměťové hry – tak my toho člověka necháme v tom jeho aktivním životě jakoby déle. Pokud toho člověka s touto chorobou necháte stagnovat, prostě necháte ho někde sedět v koutku, tak ta nemoc samozřejmě se projeví tím, že třeba ten člověk přestane hovořit, přestane se hýbat, přestane jíst.“
Pane řediteli, když jsme sem šli, procházeli jsme kolem kaple. Ti vaši klienti ale nejsou věřící – většinou...? Předpokládám.
Ředitel Novák: „Na rozdíl od jiných poskytovatelů sociálních služeb máme tu nabídku, že sem dochází každých 14 dní pan farář. To je taková misijní činnost, protože polovina lidí, bych řekl, jsou věřící, a ti ostatní lidé, kteří se nedostali ve svém životě k nějaké duchovní aktivitě, naslouchají, jsou pozorní a myslím, že jim to také může leccos v životě dát.“
A mně – upřímně řečeno - nezbývá, než souhlasit.