Stanislav Škoda: Má smysl jezdit za exotikou?

7. červenec 2010

Je léto a chtělo by to nějaké letní téma. Tak třeba cestování.

Snad to byl jeden francouzský spisovatel, nemůžu si vzpomenout na jeho jméno a vševědoucí google také mlčí, kdo napsal: „Nejhorším blbem je blb, který cestuje, protože spojuje vlastní blbost s blbostí jiných národů.“

V mnohém se autor citátu jistě trefil, ale vezměme to za ten druhý konec. Tak například o co by byla světová literatura od dob Marka Pola do současnosti chudší bez cestopisů. A platí o i o literatuře české: třeba takový slavný cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, z moderní literatury stojí za zmínku například Durychovo Plížení a pouti, a nakonec i cestopisné črty Karla Čapka se docela dají číst.

A teď, docela nedávno vyšly skvělé překlady s tématem cest: v nakladatelství Tichá Byzanc Barbar v Asii francouzsko belgického spisovatele a malíře Henriho Michauxe a ve FRA Teorie o čínské duši Kubánce Carlose Aguilery.

„Podle Michauxe existuje na Západě přísloví, které říká: Jedině Číňan dokáže nakreslit čáru na obzoru. Po třech dnech strávených na silnici vedoucí z centra Pekingu na předměstí jsem si tohle přísloví opakoval pořád dokola,“ píše v úvodu svého popisu cesty po komunistické Číně Carlos Aguilera.

Teorie o čínské duši je gejzírem imaginace a humoru, imaginace téměř výbušné, také proto, že Carlos z komunistické Kuby v komunistické Číně nikdy nebyl. Žije v Německu, v Hannoveru. Z ostrova, kde s přáteli vydával samizdatový časopis Diáspora(s), odešel v roce 2002.

Zamiloval si střední Evropu. Vždycky, když se ho zeptám, jestli by mi nedoporučil nějakého dobrého současného kubánského nebo latinskoamerického autora, vyrukuje s Maďarem, Polákem nebo Rakušanem, kterého zrovna se zápalem dočet.

Michauxův cestopis Barbar je poznání vážnější. Když pozoruje na ulici v Bombaji nebo v Šanghaji ulici, líčí to s notnou dávkou ironie. Fascinují ho spíš nejrůznější podivnosti než moudrost východních národů, ke které se upínají dnešní cestovatelé z Evropy, již s naprostou vážností tvrdí, že na východě teprve došli opravdového poznání a osvícení.

Michaux si z toho všeho bere jen to, co je pro něj podstatné. Sám sebe považuje za barbara v dokonalém světě divů, který nevzývá ale ani netupí.

Od třicátých let minulého století, kdy Michaux v Indii byl, se západní pohled na tuto zemi proměnil od vzdávání pohrdlivého holdu orientálním barbarům až po hippie a new age, kteří si z Indie udělali jednu obrovskou posvátnou krávu.

A přitom právě západní přejímání a přežvýkaných východních mouder, to je opravdu kapitální spojování blbosti vlastní s blbostí jiných národů. Anebo také velký byznys s ezoterikou, který se neomezuje jen na Indii, ale na všechny světadíly, kde lze objevit, přežvýkat a vyplivnout cokoliv tajemného.

Dobrým příkladem je třeba takový Miguel Ruiz a jeho knihy Čtyři dohody a Pátá dohoda, která vyšla docela nedávno. Ruizovy knihy jsou plné mouder o tom, jak má člověk dosáhnout k vyrovnanosti a štěstí.

Ve skutečnosti toho ale neříká o moc víc než Halina Pawlovská ve svých televizních pořadech, akorát že paní Pawlovská na rozdíl od Miguela Ruize nikde netvrdí, že to slyšela od starých indiánů Toltéků.

Nakonec i sláva knih Paula Coelha stojí na podobných základech – a zrovna jeho Alchymista je jednou z nejprodávanějších knih posledních let.

Henri Michaux ve svém asijském cestopise udělal přesný opak: nikomu nic nevysvětluje, nepřesvědčuje, vychází jen z vlastní zkušenosti, které tu dává větší váhu, tu si sám ze sebe dělá legraci. A Carlos Aguilera a jeho Teorie o čínské duši to je zkrátka literatura, která tady dosud naprosto chyběla.

Autor je novinář a redaktor nakladatelství Paseka

autor: Stanislav Škoda
Spustit audio