Státní cena za literaturu překvapila

29. listopad 2004

Letošní udělení státní ceny za literaturu knize Pavla Brycze (1968) Patriarchátu dávno zašlá sláva (Host a Hněvín 2003) představovala pro poměrně velkou část veřejnosti nečekané překvapení. Snad bylo dáno i skutečností, že autorova šestá kniha v pořadí při svém vydání nezpůsobila žádnou větší kritickou odezvu. Byť byla literárními časopisy zaznamenána, zájem masových médií rozhodně nezpůsobila. Přitom se již dlouho nejedná o autora neznámého, už v roce 1999 získal Cenu Jiřího Ortena za svou prózu Jsem město (1998) a ani jeho další knihy nezůstaly bez povšimnutí literárních periodik.

Brycz své poslední vyprávění, které je příběhem mužské části rodiny Berezinků, zasadil do hlubších historických souvislostí. Poměrně komplikovaný děj, provázející nás celým dvacátým stoletím, sleduje osudy ukrajinského rodu. Jeho mužští pokračovatelé se v důsledku vlastních rozhodnutí, ale i nepřízní osudu ocitají ve čtyřech různých státech. Jakýmsi svorníkem, který sjednocuje navazující příběhy jednotlivých postav, je život patriarchy rodu Jefima Berezinky, se kterým se setkáváme již na počátku knihy. Tento nejstarší muž Ukrajiny a světa, který však nikterak nedbá na správnou životosprávu a sklenkou vodky nepohrdne, je ve svých sto dvaceti šesti letech nejenom přímým účastníkem první světové války, ale také svědkem jaderné havárie v Černobylu a zániku východního bloku, stává se žijící kronikou dvacátého století. Přes veškeré historické změny zůstává, na rozdíl od svých potomků, ztělesněním mužnosti a nositelem někdy již překonaných hodnot. Jeho potomci pak v sobě nesou nejenom komplexy svých předků, ale navíc jsou ohlodáváni vyprázdněným světem moderní společnosti, před kterým není úniku. A to nezávisle na panujícím režimu. Méně poraženými příslušníky rodu se stávají jedinci schopní alespoň částečné vzpoury. Ale i tak zůstává svět mužů v Bryczově podání světem neutěšeným.

Autorova fantazie se často neomezuje pouze na strohý popis, ale mnohdy dokáže čtenáře k textu připoutat. Jedním z takových míst je scéna, kdy Jefim okusí maso svých nemanželských dětí, které zavraždí jeho soused. U scén popisujících výbuch Černobylu pak stačilo držet se známých skutečností. Přes veškerý zasloužený zájem, který se nyní k Bryczově knize upírá, nelze román přijmout zcela bez výhrad, neboť některé zobrazené situace se vzpírají dobové realitě. Těžko uvěřit, že by se Ukrajinec ze zapadlé vesnice mohl bez jakýchkoliv problémů vydat do Německa, navíc že je tento kozák z vesnice schopen plynně rozprávět s německým zajatcem. Ale podobně těžko uvěřitelných míst a omylů je v knize víc. Drobné výhrady lze mít i ke kompozici knihy. Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že stále není v české literatuře samozřejmostí příběh odehrávající se i v zemích okolních. Snad u autorů exilových, ale výjimečně u Bryczových vrstevníků.

Těžko říci, co vedlo porotu při konečném výběru k rozhodnutí, že mezi nominovanými kandidáty, ke kterým patřili ještě prozaik Jan Balabán a básnířka Božena Správcová, je právě Pavel Brycz tou pravou osobou. Přesto se nedá říci, že by volba nebyla oprávněná. Nejenom vzhledem k dosavadní tvorbě, ale i pro tuto knihu si autor podobné uznání zaslouží. Udělení významné ceny zástupci mladší generace je pak konečně krokem správným směrem, kdy je ohodnoceno konkrétní dílo a nikoliv pouze osobnost již veřejnosti známá. Doufejme jen, že se nejedná pouze o ojedinělý akt.

autor: Pavel Kotrla
Spustit audio