Suezská krize

Jak se mělo ukázat, ani předběžná příprava nezaručuje konečný úspěch. Všechny tři země dodnes na tuto událost vzpomínají nerady. Ale vzpomínat by měly, a nejen ony - ze Suezské krize plynou četná poučení o zvláštním chování států a o vlivu osobností na velké dějiny.

Řekli jsme, že válka byla plánovaná, ale přesnější by bylo říci, že Paříž, Londýn i Jeruzalém přece jen reagovaly na akutní situaci. Tři měsíce před vypuknutím bojů egyptský nacionalistický režim Gamala Abdela Násira znárodnil Suezský průplav. Tím ohrozil zájmy celé západní Evropy - dvě třetiny ropy spotřebované na západě kontinentu procházely touto cestou. Francie a Británie měly však své vlastní důvody - jako tehdy stále ještě koloniální velmoci - měly své zájmy zejména v Africe, a k tomu potřebovaly Suezský průplav. Izrael měl zájmy zcela jiného druhu - chtěl oslabit nejsilnější arabský stát, z něhož na izraelské území pronikaly nebezpečné záškodnické skupiny.

Podle domluvy měla válka začít izraelským útokem a následným postupem přes Sinaj až k průplavu. Francie a Británie měly v roli mírotvůrců zasáhnout jako neutrální síly a postavit se mezi obě armády, izraelskou a egyptskou. To mělo pomoci obnovit francouzsko-britskou kontrolu nad kanálem a oslabit, nebo spíše svrhnout násiristický režim v Egyptě a uvolnit kanál pro mezinárodní užívání. Když válka 29. října 1956 začala, po VOJENSKÉ stránce šlo vše hladce. Krátce na to však plán zcela zkolaboval DIPLOMATICKY. Co se stalo?

Proti anglo-francouzsko-izraelské akci se ostře postavily Spojené státy a velmi nevybíravým způsobem donutily tří zúčastněné země z operace vycouvat. Londýnu například Washington pohrozil, že vrhne na trh všechny své zásoby britské měny a libru tak položí. O motivaci prezidenta Eisenhowera se dodnes spekuluje. Podle některých názorů šlo o čistou ješitnost. Vůdce USA a osvoboditel Evropy z dob druhé světové války totiž o chystané operaci nebyl vůbec informován. Podle jiných tvrzení šlo Eisenhowerovi o to, aby nevypadal špatně před voliči, tehdy se podruhé ucházel o prezidentské křeslo. Ještě jiní historici říkají, že Eisenhower se domníval, že v době sovětské okupace Maďarska, ke které došlo jen pár dní po vypuknutí Suezské krize, musejí Spojené státy působit nestranně. Tedy za agresivní politiku kritizovat nejen Moskvu, ale i západoevropské země. Důsledkem toho bylo, že se Západ, uprostřed studené války a v době sovětské expanze na několika kontinentech, začal drobit a tříštit svoje síly.

Později, až po odchodu z funkce, Dwight Eisenhower připustil, že šlo o jeho největší prezidentskou chybu, protože americký zásah do operace měl četné dlouhodobě negativní následky.

Především pomohl egyptskému prezidentu Násirovi stát se vlivným arabským vůdcem a udržet se až do smrti u moci.

Britský premiér Anthony Eden (Ídn) považoval za svou povinnost necouvnout před diktátorem. Tento politik byl v roce 1938 ministrem zahraničí v Chamberlainově vládě a Mnichovská dohoda byla jeho celoživotním traumatem. V mnoha ohledech měl Eden pravdu. Násir se brzy po svém nečekaném politickém přežití stal spolehlivým sovětským agentem v oblasti Blízkého východu. Kvůli americkému zásahu byl tedy Sovětský svaz vpuštěn do tohoto důležitého regionu více, než bylo nutné. Režimy, jako byl ten násiristický, vlastně na Blízkém východě díky tomu přežily dodnes, a jedním z nich je dnešní "čestný člen Osy zla" Sýrie.

Na Británii měl americký nátlak negativní psychologický dopad. Tehdejší britský příklon k evropským institucím pravděpodobně spadá na vrub právě nepříliš citlivého přístupu Ameriky. Ještě patrnější je to na příkladu Francie. Ta byla americkým postojem zcela zklamána a během několika let odešla z vojenských struktur NATO, přestala se orientovat na USA a rozhodla se vést na Blízkém východě vlastní politiku, která vyznívala - a až dosud vyznívá - značně proarabsky a zároveň proti-americky a proti-izraelsky.

Paradoxně jen Izrael se dlouhodobě vzato od USA neodklonil, ale naopak se Washington od 60. let stal nejvýznamnějším spojencem Jeruzaléma.

Dnes, s odstupem pěti desetiletí, mnozí Američané dávají za pravdu britskému premiéru Edenovi, který v Násirovi viděl nového Mussoliniho nebo Hitlera. Například američtí neokonzervativci se domnívají, že by bývalo správné - politicky i morálně - Násira tehdy odstranit, a to i pomocí invaze. Mezi řádky tím vlastně říkají, že USA udělaly chybu, když nebyly loajální vůči svým evropským spojencům.

Tehdy se bojovalo proti panarabskému nacionalismu prezidenta Násira. Ten je však v očích amerického neokonzervativce jakýmsi předchůdcem dnešního militantního islamismu, proti kterému se podle vlastních slov postavila administrativa George Bushe mladšího. Neokonzervativci tedy vlastně říkají - ano, udělali jsme chybu, když jsme vás Evropany tehdy nepodpořili v důležitém civilizačním zápase, tak nedělejte dnes stejnou chybu vy a podpořte nás v Afghánistánua Iráku.

To je samozřejmě velmi vyhraněný výklad. I kdybychom však nepřijali tento pohled, stále platí, že pro Západ by tváří tvář islamismu bylo lepší, kdyby byl jednotný. I když zkušenost Suezské krize roku 1956 skýtá ještě jedno poučení - totiž že proti uražené ješitnosti jedinců i států je každá globální strategie a každé spojenectví marné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .