Svatá Trojice

Místo textu, kde bych si spokojeně mohla říci, tak tady to máme, vybaví se mi příběh jak Štěpánka, holčička, kterou jsem kdysi doma učila kromě matematiky a dalších školních předmětů také náboženství. Ta vykládala svým kamarádkám při oslavě narozenin o Bohu. Její maminka, která v kuchyni celý rozhovor slyšela, mi pak vyprávěla, jak, když všechny dětské argumenty, proč není Bůh, selhaly, a holčičky nakonec došly k otázce: "A když jsou tam na nebi Tři chlapi, co tam vlastně jedí?"

Jeden Bůh a trojí - hádanka, která se nedá vyřešit vysvětlením. Tam, kde je Bůh něco jako velký chlap, začíná hodně problémů, a toho si už Štěpánka a její kamarádky byly dobře vědomy.

Ale můžeme se vypravit také docela jinou cestou. Začít u vztahu. Tam, kde já a ne-já teprve umožňují život. Irenej z Lyonu, jeden z církevních otců druhého století, říkal, že je to, jako kdyby Bůh Otec měl dvě ruce, Syna a Ducha. Také si Boha představoval po lidsku, ale jinak. Spíš jako toho, kdo nás učí být lidmi. Kdo nás učí dorůst k dospělosti, kde už budeme vědět, že k tomu, abychom byli cele živí, se navzájem nezbytně potřebujeme. A že k tomu potřebujeme zemi i Boha. Tady se právě Bůh ukazuje jako vztah. Obraz, ke kterému jsme byli stvořeni. Láska a prolínání se Otce a Syna a Ducha, svoboda dávání a přijímání, které, dokud je nazažijeme, budou nám znít asi stejně logicky jako kulatý čtverec.

"My jsme tři, Vy jste Tři, smiluj se nad námi"... ten text se přede někde ve mně, tam, kde už vím, že v hlubině duše najdu vztahy.

To se přece slaví v liturgii. Dávání a přijímání. Vděčnost a štědrost. A tak, když se tuto neděli čte v kostelech text z Janova evangelia: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný", vede nás to právě tímto směrem. Víra je totiž také vztah. A začíná tím, že nám Bůh věří. To je podstatná část křesťanství, o níž se možná málo mluví, že Bůh věří v člověka. Věří v nás, když nás tvoří, a chce, abychom uměli milovat, pečovat, aby ten život, který dostáváme nebyl jenom pro nás, jako kořist. Jako Bůh není jedno "Já" na nekonečně vysokém podstavci, tak ani to moje nebo tvoje já v sobě nenese takovýhle obraz. Sobec je Bohu nepodobný. Ale Bůh věří i v sobce. Věří, že se život dá napravit. Věří a posílá svého Syna. Rozbalil si mezi námi svůj stan, stal se jedním z lidí, říkají evangelia. Zase, něco tak málo pochopitelného zvnějšku. Hlas v tichu. Světlo, které osvěcuje každého člověka. A které má svůj příběh, jako my, jenže jiný než my. Příběh napříč sobectvím. Příběh víry v toho druhého, v Otce i v lidi, které mu Otec dal. Příběh Boha i člověka, ve kterém létá holubice a dech se navrací těm, kdo ztratili život v tomto světě.

Možná, že si už holčičky slavící narozeniny říkaly, jak je možné věřit takovým věcem. A když uhasly argumenty pro i proti, zůstala otázka, kdo je Bůh?

Duch v nás volá, hledá, Duch nám umožňuje zpochybňovat jistoty, ve kterých nebylo dost dobra. Jan Zlatoústý říkal, že nejlepší definice křesťanství je "Hledat to, co je dobré pro dobro všech." Kolik jistot se nám ještě musí rozsypat? Možná, že Duch víru nejenom dává, ale že ji také bere. Učíme se pak všechno to, co Bůh není: Ani vítr rozervávající hory a tříštící skály, ani zemětřesení, ani oheň. Tichý hlas, jemný, který se mě ptá: A kdo jsi ty? Který mě vrací mou cestou, který mi ukazuje život, dobro dobré pro všechny.

Tak veliká slova, až se drobí. Řeč nenahradí vztahy - jako síť nechytí ryby tam, kde nejsou.

My jsme tři, Vy jste tři, smiluj se nad námi. Amen.