Švejcarova Lhota: Dolmen na Kbílu a desítky mužíků
Už skoro sto let nikdo z archeologů ani geologů nepochybuje o tom, že kamenný útvar na vrchu Kbíl nedaleko Strakonic je dílem přírody, a ne lidských rukou. Přesto se kolem takzvaného kbílského dolmenu rozvinul v posledních letech svérázný kult novodobých uctívačů.
Prvním, koho šedavá rulová deska, ležící na dvou nestejně vysokých balvanech a vytvářející jakousi malou komoru, zaujala, byl amatérský archeolog ze Strakonic August Česlav Ludikar. Došel k závěru, že kameny musel sestavit člověk a v roce 1866 o nich napsal do pražského Národního muzea. Jeho zpráva zaujala archeologa Jana Erazima Vocela. Byl to on, kdo usoudil, že sestava kbílských kamenů se podobá „keltickému dolmenu“, jak napsal roku 1868 ve svém Pravěku země české. Dolmeny v podobě stojících balvanů s kamennými překlady jsou pravěké stavby, pokládané za pozůstatky vnitřních komor dávno zmizelých pohřebních mohyl. V západní a severní Evropě jich stojí stovky – proč by nemohly stát i u nás?
Posledním přesvědčeným obhájcem kbílského dolmenu z řad archeologů byl v letech první světové války mladý prehistorik Emanuel Šimek. V roce 1921 kopal u domnělého dolmenu známý archeolog Bedřich Dubský. Nic nenašel a kbílský dolmen i vzhledem k charakteru okolního terénu prohlásil jednoznačně za přírodní sestavu balvanů. Názor odborníků se od té doby nezměnil – jde o útvar, vzniklý větráním a řícením rulových skal.
I dnes však existuje mnoho příznivců, kteří by za umělý původ kbílského seskupení dali ruku do ohně. Nejznámější z nich je senzibil Pavel Kozák, který tvrdí, že asi 200 metrů od dolmenu objevil dávné obětiště. Samotný dolmen prý v pravěku sloužil místnímu druidovi jako schránka pro obřadní potřeby. Tato svá tvrzení opírá jen o své osobní pocity; jinak se dokázat nedají. Kozák dokonce tvrdí, že každý, kdo se vsouká do komory dolmenu, pocítí silný příjem kosmické energie. Na internetu i v časopisech se můžete tu a tam dočíst i další, těžko uvěřitelná tvrzení. Třeba že kbílský dolmen dokáže obnovit energetický potenciál člověka, zastavit alergický záchvat nebo oddálit abstinenční příznaky u lidí závislých na drogách. Stačí si pod něj lehnout.
Pokud má kbílský dolmen takovou pověst, pak se není co divit, že ve velkém přitahuje různé mystiky, fantasty a milovníky záhad. Ti dokonce vystavěli na srázu za dolmenem celou „zahrádku“ kamenných pyramidek – mužíků. Někteří z kbílských stavitelů si tak možná jen hrají, jiní nejspíš chápou zbudování mužíka jako svou mystickou spoluúčast na díle dávných předků – a kdovíco ještě. O tom, že je kbílský dolmen dílem přírody byste je přesvědčovali marně. Jeho proslulost roste a tak není divu, že k němu v roce 2009 turisté dovedli odbočku žlutě značené stezky ze Švejcarovy Lhoty. Zabloudit tu nelze. A když, tak jedině ve vlastních pocitech a představách.
Zdroje:
Jan Erazim Vocel: Pravěk země české. Praha 1868, s. 574.
Emanuel Šimek: Megalithy v Čechách a otázka megalithických staveb vůbec. Památky archeologické XXVII. 1915, s. 18-24.
Bedřich Dubský: Pravěk jižních Čech. Blatná 1949, s. 220-222.
Karel Sklenář: Slepé uličky archeologie. 2. vydání, b.m. 1995, s. 109-112.
Pavel Kozák: Místa působení. České Budějovice – Zdíkov 1997, s. 106-107.
Pavel Kozák: Tajemná místa od Blaníku k Sušici. Beroun 1999, s. 87-88.