Světový den nemocných

12. únor 2012

Žijeme ve společnosti, kde zelenou má mládí, zdraví, síla, nadšení. Jsou tu ale mezi námi lidé, jejichž život je spojen s nemocí a nemohoucností. Jak se na ně jejich okolí dívá? Jak vnímáme nemoc ve svém vlastním životě? I na tyto otázky se snaží upozornit Světový den nemocných, který se letos se slaví už po dvacáté. Na popud bývalého papeže Jana Pavla II. připadá vždy na 11. února.

Každý z nás má svou zkušenost s nemocí. Běžná nachlazení asi moc neřešíme, ale když přijde závažnější diagnóza, změní se celý náš život. Jak? Může být nemocný člověk šťastný? Ano, odpovídá na mou otázku Marek Vácha, který přednáší budoucím lékařům etiku. „Tělesné zdraví je ale odrazový můstek proto, aby člověk mohl dělat věci, které považuje za důležité,“ zdůrazňuje.

„Pokud jsme my, lidé, na něco přišli za dobu své existence na této planetě, tak na to, že: Pokud si štěstí dám za cíl života, nikdy se s ním nesetkám. Štěstí přichází kupodivu spíš z přijetí úkolu."

Marek Vácha v této chvíli připomíná významného lékaře, psychiatra Viktora Frankla, který sám prošel koncentračním táborem.

Marek Vácha se domnívá, že vypořádání státu s církvemi je otázkou vysoké politiky

„Říká: Pokud štěstí hledám jako per intencionem, jako první věc, ke které směřuji, tak to nefunguje. Štěstí přichází jako per efectum. Jako vedlejší produkt něčeho důležitého, co dělám.“

Může být ale nemocný nositelem štěstí? Vždyť ho často trápí bolesti, nepříjemnosti, změní se mu život. Vraťme se znovu k myšlenkám Viktora Frankla, který říká, že člověk může štěstí zažívat ve třech rovinách.

„Za prvé, když něco nového tvořím, za druhé, když žiji ve vztazích, do kterých něco investuji, ale které mě také naplňují. Za třetí, když přijde věc, kterou nejsem schopen ovlivnit. Rakovina, která je neléčitelná, koncentrační tábor, ze kterého nelze uprchnout... Tak pak toto utrpení mohu proměnit. Utrpení samo osobě nemá smysl. Důležité je, co s utrpením uděláme.“

Jsou to právě zmíněné vztahy, které člověk v době nemoci řeší intenzivně. Jak mu mohou jeho blízcí pomáhat v těžkých situacích?

„Jejich úkol je, aby mu dávali najevo, že je pro ně cenný v jakékoliv chvíli svého života. Ať jako zdravý a výkonný, tak i nemocný, tak i umírající.“

Bolesti těla dnes umí lékaři tlumit. Ale existují i jiné, které nemají svůj původ v rovině tělesné. Především u nemocí, které nesměřují k uzdravení, vystupují do popředí věci z minulosti. Nejčastěji to jsou vztahy. Své o tom ví i lidé z hospicového občanského sdružení Cesta domů. Ředitelka Martina Špinková podotýká, že nemocnému člověku v poslední fázi života se často hodně změní životní hodnoty.

„Vyjde vám najevo víc to, co jste nedokončili a potřebujete dokončit, co jste nedopověděli a potřebujete dopovědět, co potřebujete na té duševní nebo duchovní rovině uzdravit. Už neuzdravíte tělo, ale uzdravíte třeba vztahy. Lidé, kteří si řeknou, co si dlouho neřekli a odpustí si, řeknou si, že se mají rádi, myslím pociťují tenhle způsob štěstí.

11. únor nebyl jako Světový den nemocných vybrán náhodou.

0:00
/
0:00
autor: Markéta Šindelářová
Spustit audio