1210. schůzka: Přelom 1917

Vrchní velení muselo předpokládat, že nelítostné potápění lodí (a to i těch neutrálních) může vyprovokovat Spojené státy, které od počátku zásobovaly Británii a ztratily už dříve mnoho plavidel, aniž sáhly k odvetě. Přesto Němci riziko odplaty zlehčovali. Maršál Ludendorff a admirál Tirpitz se navzájem ujišťovali, že Američané nemají šanci objevit se na evropském bojišti dřív než za dva roky, protože mají k dispozici jen nepatrnou armádu.

Nepropustná clona torpéd měla Velkou Británii odříznout od zdrojů a srazit na kolena do pěti šesti měsíců. A zprvu to tak i vypadalo. Práce německých „vlčích smeček“ byla perfektní a vzbuzovala v Německu euforii. Kapitáni ponorek byli považováni za národní hrdiny. Za leden a únor 1917 potopily podmořské čluny 180 plavidel, z toho třetinu lodí neutrálních, v březnu už to bylo 245 lodí a v dubnu dokonce 373 plavidel. Amerika s Německem přerušila diplomatické styky.

Velká Británie to ale nevzdávala. Od května 1917 se spojenci začali účinně bránit formováním konvojů s mocnými ozbrojenými doprovody. Ztráty takřka ze dne na den prudce poklesly, zatímco německé ponorky se začaly kupit na mořském dně. Američtí vojáci se objevili v Evropě už v říjnu 1917, větší kontingenty dorazily na jaře 1918 a milionová armáda pak v červnu téhož roku, aby stále ještě sebevědomou válečnou mašinerii pomohla vzápětí převálcovat.

Psal se březen 1917. Právě tehdy se stala událost od počátku války nejdůležitější a ve svých důsledcích rozhodující pro další vývoj konfliktu a bohužel i pro vývoj světa ve 20. století. V první ze dvou ruských revolucí roku 1917, takzvané únorové (ač se podle našeho gregoriánského kalendáře odehrála v březnu), padl carismus. Car Nikolaj Romanov neboli Mikuláš II., v jehož netečnosti lidé spatřovali vedle války příčinu svých strastí, dlel v horkých týdnech mimo hlavní město. V hlavním stanu v Mogilevu hrával domino. Když už nenapravitelně hořelo, rozhodl se vrátit do Petrohradu. Železničáři však jeho salonní vlak do města nepustili. Skončil ve městě Pskov, kde 12. března 1917 (27. února podle dosud platného juliánského kalendáře, používaného pravoslavnými církvemi) abdikoval.

A přišel duben 1917. „Dost bylo váhání,“ rozhodl americký prezident Woodrow Wilson. Ač pacifista, neudržel nervy a poté, co získal souhlas Kongresu, vyhlásil 6. dubna 1917 Německu válku. Izolovat Spojené státy od zuřícího konfliktu nebylo dál možné. Kromě desítek amerických plavidel, které Němci potopili, šokovala i rozluštěná depeše německého ministra zahraničí Zimmermanna, který počátkem roku požádal své velvyslance ve Spojených státech a v Mexiku, aby zosnovali zatažení Mexika do konfliktu se Spojenými státy, čímž by Amerika musela vzdát zásah v Evropě.

Tři dny po Wilsonově vyhlášení válečného stavu Německu, 9. dubna 1917, nastoupil na curyšském nádraží do zvlášť rezervovaného vagonu vlaku sedmačtyřicetiletý revolucionář Vladimir Iljič Uljanov-Lenin. Spolu s třiceti dvěma společníky zamířili plni optimismu po letech vyhnanství do vlasti. Přeprava živé zásilky odhodlaných profesionálů-teoretiků, pečlivě zrežírovaná německým hlavním stanem a jeho agenty, narazila na potíže v neutrálNa ním Švédsku, které na hranicích odmítlo pasažérům udělit tranzitní víza. Takřka týden trvalo, než se německým diplomatům podařilo švédské úřady zlomit. Proto revoluční výsadek vystoupil na Finském nádraží v Petrohradě až 16. dubna. Dal se však ihned do práce.

Květen 1917. Tehdy přijíždí do Ruska Tomáš Garrigue Masaryk. Vůdce československé exilové akce se z Londýna vydal na cestu vzápětí po abdikaci cara. On sám coby odpůrce carismu byl až do únorové revoluce personou non grata, jeho kniha Rusko a Evropa byla na indexu. Nyní se širá Rus otevřela i pro něho. Masaryk se vydal na důležitou misi: nastal čas zmobilizovat veškeré zdroje – členy České družiny, zajatce, krajany – a vybudovat z nich velkou československou armádu...