600. schůzka: Náš Mozart

Sotva v Haagu uspořádali koncert před princem oranžským, ulehla Wolfgangova sestra Nanynka. Vypadalo to na prudký zápal plic, k horečkám se přidaly střevní křeče a bezvědomí; felčar radil, přivolat pro jistotu kněze. Chlapec se ještě nikdy nesetkal se smrtí. Neměl ponětí, jak je situace vážná – z vedlejší místnosti hrál k poslednímu pomazání sestře Nannerl menuet. Načež byl tyfovou nákazou postižen sám.

Podle knihy doktora Zdeňka Mahlera Sbohem, můj krásný plameni se jeho zápas odehrál takto „Trpěl čtyři týdny, už byl jen kost a kůže, jazyk mu zdřevěněl, černé rty se třikrát slouply. Zoufalý otec vyběhl do nočních ulic hledat pomoc. Narazil na jakéhosi Turka, koupil od něho jakýsi lektvar. Umírající chlapec komponoval – hudba se prodírala agónií – s prknem na peřině dokončoval tenorovou árii. Po lektvaru spal osm dní. Když se probudil, byl zdráv. Přitáhl si prkno a zapsal, co se mu zdálo. Nazval tu skladbu Hudební galimatyáš.“

r_2100x1400_dvojka.png

Děti pak musely dohonit ušlý zisk: ve dvanácti dnech uskutečnily devět koncertů. To bylo v holandském Haagu, a v Olomouci? Tehdy byl poprvé na našem území. Vstoupil na ně na Moravě. Jak se tu Mozartovi ocitli? Původně měli namířeno jinam. Císařovna Marie Terezie chystala politický sňatek jedné ze svých dcer s neapolským králem (jednalo se o Marii Josefu). Takovou událost zpravidla provázelo množství hudebních slavností, čili se rýsovala extra příležitost pro virtuosa čerstvě ověnčeného evropskými vavříny. Mozartovi pospíchali znovu do Vídně. Leopold Mozart si vyžádal na svém zaměstnavateli, salcburském arcibiskupu Schrattenbachovi neplacenou dovolenou a vyrazil s rodinou do hlavního města. Jenomže ve městě právě vypukla epidemie černých neštovic. Polovina postižených doplatila životem. Smrt se nevyhnula ani císařské nevěstě. Dvůr vyhlásil šestitýdenní dvorní smutek, spojený se zákazem divadelních představení a veřejných hudebních produkcí. Z vystoupení ve Vídni sešlo. Panika vyvolala hromadný úprk, a také Leopold Mozart, aby s rodinou unikl z dosahu nebezpečné choroby, se rozhodl využít kontaktů na bohaté příznivce hudby a podnikl cestu na Moravu.

Z Vídně vyjeli Mozartovi jednoho pátečního odpoledne na konci října. První zastávkou na jejich cestě bylo Brno. „V sobotu 24. října dorazil Leopold Mozart se synem Wolfgangem a dcerou Marií Annou do Brna a ubytovali se v hostinci.“ Jakém? To bohužel nevíme. „Složili poklonu zemskému hejtmanovi, hraběti Františku Antonínu Schrattenbachovi, který byl bratrem salcburského arcibiskupa, u něhož byl Leopold Mozart dvorním skladatelem a kapelníkem a Wolfgang Amadeus neplaceným koncertním mistrem.“ Návštěva se uskutečnila ve Schrattenbachově paláci na Kobližné ulici. Druhý den byli Mozartovi opět u Schrattenbachů. Leopold se zmínil, že by chtěl s dětmi cestovat do Olomouce a dohodl se se Schrattenbachem, že po návratu by mohli uspořádat v Brně koncert pro místní šlechtu. O událostech jsme informováni z korespondence, kterou Leopold Mozart udržovali se svými přáteli, majiteli domu v Salcburku, kde jeho rodina bydlela a kde se narodili i jeho děti: „Dnes 23. října jsme odjeli a v neděli jsme byli v Brně. Navštívil jsem s Wolfíčkem Jeho Excelenci hraběte Schrattenbacha. Mluvili jsme o koncertě, aby si mohl poslechnout děti, a už jsme všechno smluvili. Měl jsem však nějaké vnitřní puzení, kterého jsem se nemohl zbavit a které mne pojednou nutilo, abych hned odejel do Olomouce a uspořádal koncert v Brně až na zpáteční cestě, a ještě v tu hodinu večer jsem svůj úmysl vyložil Jeho Excelenci, která jej schválila. Proto jsme zase rychle sbalili a v pondělí 26. jsme opustili Brno.“

Jelo do Olomouce. Cestou ještě poobědvali ve Vyškově. Tři hodiny se zde zdrželi opravou kočáru. A byli na místě. „V Olomouci, v Černém orlu jsme dostali jen vlhký pokoj“ – to jsou slova Wolfgangovy sestry Marie Anny, zvané Nanerl. Černý orel se nacházel na Dolním olomouckém náměstí. „Měli jsme tu potíž, že jsme se U Černého orla, kam jsme jeli, museli ubytovat ve špatném vlhkém pokoji, protože těch několik málo lepších bylo obsazeno. Museli jsme požádat, aby nám trochu zatopili, a další potíž – kamna kouřila, div jsme neoslepli. V deset hodin si Wolfíček naříkal na oči. Zjistil jsem, že má horkou hlavu, horké a velmi červené tváře, zato ruce studené jako led. Puls také nebyl v pořádku. Dali jsme mu tedy trochu černého prášku a uložili jsme ho. Noc měl poněkud neklidnou a suchá horečka trvala až do rána.“

Mozartovo dětství: kočovný život, útrapy cest a náročné koncerty

Wolfgangovo dětství nebylo z těch nejzdravějších, zdá se. Kočovný život, útrapy cest, vypjaté studium, náročné koncerty, celý rejstřík nemocí, součet toho všeho musel zanechat na tom křehkém těle následky. Zanechal. Mozart vyrůstal v korbě kočáru, v uzavřených místnostech, připomínal skleníkovou květinu. Na konci svého trmácení měl žlutou pleť, neduživý vzhled, na tenkém krku se rozhlížela velká hlava. Nevypadal, že se narodil, aby se dožil vysokého věku.

V Brně se Mozartovi chtěli zastavit, ale netušili, že to bude zrovna na Vánoce roku 1767. „Do Vídně nepřijedeme před Novým rokem 1768, protože se v Brně přece jen budeme muset nejméně deset dní zdržet,“ poznamenal si ještě v Olomouci Leopold Mozart. Že otec Mozart zvolil za cíl cesty a dočasné útočiště posléze Olomouc, bylo dáno jeho znalostí vyspělého hudebního prostředí kolem stolce olomouckých biskupů, ať už to byl soudobý uměnímilovný ordinář Maxmilián Hamilton, nebo jeho předchůdce Leopold Egkh. „A tam, kde se daří dobré muzice, se přece vždycky najdou i dobrá srdce...“ Ve svém odhadu se otec Mozart nemýlil. Sotva tam ale dorazili, malému Wolfgangovi se zdravotní stav výrazně zhoršil. „Zabalili jsme Wolfganga do kožešin a putovali s ním do jiných pokojů,“ psal z Olomouce otec Leopold Mozart. „Horečka stoupala. Večer začal mít Wolfi halucinace a tak to šlo celou noc i dopoledne.“ Z dopisu, napsaném sestrou Annou neboli Nannerl se dozvídáme o podobném průběhu Wolfgangovy nemoci, o jakém psal už otec: „Už před polednem si bratr naříkal na oči, měl horké čelo a ruce jako led. Maminka ho zabalila do kožichů. Kvečeru začal blouznit. Dostal černý prášek a čaj z chrastavce. Ráno Wolfimu vyrazily pupínky. Seděl u něho mladý kaplan, bavil ho karetními triky, ale Wolfi hrozně otekl, i v očích – devět dní neviděl. Pak jsem dostala neštovice i já.“

„Po kostele jsem šel k Jeho Excelenci Leopoldu Antonínu Františku hraběti Podstatskému, který mě velmi milostivě přijal a jakmile jsem mu řekl, že můj malý onemocněl a předpokládám, že asi dostane neštovice, řekl mi, že nás oba chce vzít k sobě, neboť se neštovic neobává. Dal zavolat domovníka, poručil mu připravit dva pokoje a hned také poslal pro své lékaře, aby nás navštívil u Černého orla. Teď jen záleželo na tom, zda bude ještě možné dítě přenášet. Lékař řekl ano, protože Wolfi zatím ještě neměl žádnou vyrážku a nevědělo se s jistotou, zda to budou neštovice. Odpoledne byl Wolfgang zabalen do pokrývek a kožichů, snesen do vozu a tak jsem s ním jel na děkanství. Třicátého a jedenatřicátého (na jeho jmeniny) se neštovice vyrazily.“ Hrabě Podstatský svěřil Wolfganga do péče olomouckého městského fyzika (tedy úředního lékaře) Josefa Wolfa, který se ve městě těšil té nejlepší pověsti. Mozartovi denně navštěvoval i arcibiskupský kaplan Johann Leopold von Hay, pozdější královéhradecký biskup. Obětavě se dětem věnoval, bavil je karetními triky.

V příjemném prostředí se pak budoucí génius světové hudby poměrně rychle zotavil tak, že mohl opět komponovat – složil zde 6. symfonii F dur a jednu drobnou árii. I když svou rekonvalescenci v Olomouci nezakončil veřejným vystoupením, jak si jeho otec původně přál. Z koncertování sešlo. Jednak se na neštovice rozstonala i Nannerl, jednak (když se pak otec trochu po městě a jeho kulturním životě rozhlédl), byl dost zklamán: „Dosud jsem z Olomouce nepoznal nic kromě náměstí lidmi nepříliš oživeného. Byl jsem doposud ponejvíce jako vězeň. Moje procházky se zpravidla odbývaly po cestě vedoucí ke klášteru Hradisko. Přitom jsem si prohlížel opevnění tak zblízka, jak je to dovoleno, na hradbách se nepřetržitě pracuje. Hudba v dómu je slabá, ba velice slabá!“ Nenadchlo ho ani divadlo s Hannswurstem – vstupenky tu byly nepochopitelně levné. Olomouc tehdy neměla stálé divadlo (to bylo zřízeno až v roce 1770), Leopold Mozart navštěvoval představení v dřevěném divadelním sále ve dvoře domu U Černého orla.

Po osmi nedělích Mozartovi – den před Štědrým večerem roku 1756 – z Olomouce odcestovali. Přespali v residenci augustiniánů ve Výšovicích. V Brně se ubytovali v paláci hraběte Františka Antonína Schrattenbacha na Kobližné ulici. Ještě v Olomouci si Leopold Mozart povzdechl: „To nejnepříjemnější pro nás je, že brzy přijdou Vánoce, a ne Velikonoce. A abych neudělal při zimním cestování nějakou chybu, musím při svých účtech počítat s tím, že budu muset vydat na sto zlatých, abych svoje lidi na cestu zaopatřil. Zima je zkrátka zima! Do Vídně nepřijedeme před Novým rokem 1768, protože se v Brně přece jen budeme muset nejméně deset dní zdržet. Basta! Člověk nemá nikdy říkat, co učiní. Dobře víte, jak často nebeský účetní revizor udělá škrt přes naše účty...“

Celé vánoční svátky tedy Mozartovi prožili v Brně. Malý Wolfgang neměl zatím příliš často příležitost strávit Vánoce v rodném Salcburku a poslechnout si salcburské lidové vánoční písně - odmalička byl téměř pořád na cestách. Ve vánoční čas před pěti lety byl ve Vídni, před čtyřmi lety ve pařížských Versailles. („Byli jsme se podívat na vánoční mši v Chapelle Royale. Hudbu jsem slyšel dobrou i špatnou. Sólový zpěv, a vše, co se vzdáleně podobalo melodiím, bylo prázdné, studené a ubohé, to znamená francouzské – zato sbory jsou všechny dobré, ba skvělé.“) Až na ty sbory bylo papá Mozartovi těžko se zavděčit.

Další Vánoce: Londýn. Rok nato Holandsko, a teprve ty poslední svátky měli oslavit doma, v Salcburku. Jenže namísto toho – cizí, neznámé Brno. Jak vlastně tenkrát slavili Brňané Vánoce? „Ve druhé polovině 18. století se teprve začínal šířit zvyk zdobení stromečků a obdarovávání dárky. První vánoční stromek byl v Brně prokazatelně postaven až v roce 1773, tedy šest let po Mozartově návštěvě. Na Štědrý večer se rodiny scházely k slavnostní tabuli a před půlnocí se vypravili na pastorální mši, která zahájila vánoční dobu.“ Také Mozartovic rodinka se zúčastnila vánočních mší u brněnského svatého Jakuba, také je mohl přilákat ve vánočním čase překrásný betlém v minoritském kostele. (Ten byl zničen na konci druhé světové války.) Jesličky měly v Brně dlouhou tradici: jako první si je ve svém kostele postavili jezuité už v roce 1575. Během svého pobytu si rodinka zašla i na Petrov, kde se jim dostalo „zvláštních milostí a poct“ (jakých, to ovšem nevíme). Historici fantazírují, že si malý Wolfgang zahrál i na varhany v kostele svatého Tomáše. Měly osmatřicet rejstříků na třech manuálech a patřily k největším varhanám v českých zemích.

30. prosince 1767 nastal pro Brno den D. Zázračná dvojice sourozenců se předvedla místní honoraci z řad šlechty, duchovenstva i měšťanů ve zdejší Taverně na Zelném trhu, neboli v budově dnešního divadla jménem Reduta. O konání koncertu existují dva doklady. První nalezl profesor Bohumír Štědroň, který zjistil, že hudebník Abraham Fischer (který děti údajně na koncertu doprovázel) se v žádosti brněnskému magistrátu roku 1768 odvolával na to, že „doprovázel se zdejším orchestrem Mozartovy děti. Chlubil se tím, že jeho tovaryši hráli spolu s Mozartovými dětmi tak dobře, že se tomu sám pan kapelník Mozart podivoval.“ Druhé svědectví pochází z deníku převora augustiniánů ze Šternberka Aurelia Augustina, který patrně s Mozartovou rodinou přicestoval do Brna. Převor si mimo jiné do svého diáře poznamenal: „Třicátého večer byl jsem přemluven Jeho Excelencí panem zemským hejtmanem a byl jsem přítomen koncertu v obecním domě, řečeném Taverna, na kterém se k obdivu všech producírovali jedenáctiletý hoch ze Salcburku na cemballe se svou patnáctiletou sestrou na křídle, přičemž ji i jeho doprovázeli další brněnští hudebníci na rozličné nástroje.“

Chlapec prý nemohl vystát trubače (možná šlo spíše o hornisty), kteří se prý nemohli shodnout ani na jednom čistém tónu. Nedokázali zahrát unisono. „Koncern v Taverně za doprovodu kapely městského věžného Johanna Abrahama Fischera byl v té době pro Brno skutečnou událostí – pravidelné koncerty, při nichž v redutě účinkovali jednak hudebníci divadelního orchestru, jednak významní umělci projíždějící Brnem, začaly být v královském zemském hlavním městě Brně obvyklé teprve v 80. letech 18. století.“ Což není jediná zmínka o tom památném koncertu na brněnské půdě. Další poklad je možné najít v žádosti kapelníka Abrahama Fischera brněnskému magistrátu z roku 1768. Principál brněnských trubačů v ní uvádí, že pan salcburský kapelník Mozart byl (jak se vyjádřil před baronem Bukůvkou) se zdejším orchestrem plně spokojen a nemohl ani uvěřit, že jeho, Fischerovi, chasníci doprovázeli již při první zkoušce tak dobře.

Jak dlouho byli Mozartovi v Brně? Strávili zde asi dva týdny. Přijeli před Štědrým dnem a byli tu do Tří králů. Co tu měli za program – kromě koncertu? Ponejvíce návštěvy. Vysoká šlechta jim projevovala úctu, zejména v muzikální rodině uměnímilovných Schrattenbachů jim byla věnována velmi vlídná pozornost. V paláci hraběte Františka Antonína Schrattenbacha (v dnešní Mahenově knihovně na Kobližné ulici) Mozart nocoval. Je velmi pravděpodobné, že ke Schrattenbachům byli zváni i další milovníci z řad brněnské aristokracie. Koncertů, jako byl ten v Redutě, se mohlo uskutečnit víc, jenom se o nich žádné doklady nedochovaly. „Bezmála dvanáctiletý Mozart byl již na konci roku 1767. skutečným skladatelem,“ píše se v knize Olgy Erhartové Mozart a Brno. „Na svém kontě měl desítky skladeb, z nichž některé už dokonce vyšly tiskem. Je jisté, že v Olomouci vznikla jeho 6. symfonie F dur pro dvoje housle, dvě violy, kontrabas a dva hoboje. A protože je známo, že Wolfgang nevydržel dlouho bez skládání, není vyloučeno, že skladby, které byly dokončeny bezprostředně po jeho návratu do Vídně, vznikaly už v Brně.“

V sobotu 9. ledna 1768 se kočár Mozartových rozjel znovu směrem na Vídeň. Byla hrozná zima, na silnicích plno sněhu a vítr cestu úplně zavál, takže pošty přijely se zpožděním. Mozartovým se však podařilo závějemi projet. Přenocovali v Poyssdorfu, na Táborský most před stejnojmenným vídeňským předměstím dorazili 10. ledna v pět hodin večer.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.