7. února  2014 v 04:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

763. schůzka: O tradici čmuchalů, udavačů a donášečů v mocnářství rakouském, tudíž i v zemích Koruny české

Alexander Bach - Foto: Archiv Muzea Vysočiny, Havl. Brod

Alexander BachFoto: Archiv Muzea Vysočiny, Havl. Brod

V dějepisné literatuře se pořád ještě ozývají opovržlivá tvrzení o metternichovském Rakousku jako výsostně policejním státě. To jsou však jen bezmyšlenkovitě přejímány tendenční odsudky různých starších kritiků tehdejšího režimu včetně některých obrozenců, jejichž kritéria byla ve srovnání s dnešními zhola jiná. Ponuře proslulý "policejní stát" musel být ve skutečnosti vcelku poklidnou idylou přinejmenším už proto, že bezpečnostní složky měly ve skutečnosti směšně nízké početní stavy.

Svědčí to ostatně i o tehdejší relativně nízké úrovni kriminality naprosto nesrovnatelné se zločinem, bujícím v novodobých státech současnosti. Na počátku 19. století bylo ve službách policejních sborů v celé habsburské říši (s výjimkou severoitalských provincií) přibližně dvanáct set, slovy tisíc dvě stě mužů. Z toho jich celá polovina (něco málo přes šest stovek) sloužila ve čtvrtmilionové Vídni, asi čtyři stovky v Haliči. V českých zemích, přesněji v Praze (která měla tehdy asi 80 000 obyvatel), dále v Brně a Opavě činil tenkrát policejní sbor pouhých pětasedmdesát mužů. Je ale pravda, že zejména pražský útvar se rozrůstal, takže ve 30. letech 19. století, kdy česká metropole překročila poprvé stotisícovou hranici, sloužilo v Praze už na 500 policistů.
 

POLICIE ZA BACHOVA ABSOLUTISMU
 

Po roce 1848 - tedy za takzvaného Bachova absolutismu - kolísaly celkové stavy policejních sborů v habsburské říši mezi třemi a půl tisíci až šesti tisíci muži. Policejní oddíly (a bylo jich tehdy celkem dvaadvacet) byly přitom rozmístěny jen ve velkých městech. Venkov byl prakticky zcela nechráněný, tedy když nepočítáme ponocné, kteří toho s lucernou a s halapartnou moc nezmohli . Venkov se profesionální bezpečnostní ochrany dočkal až po lednu 1850, kdy vyšel zákon Alexandra Bacha, zavádějící vojensky organizovaný strážní sbor: četnictvo.
 

Joseph Kriehuber: Portrét Alexandra Bacha - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Joseph Kriehuber: Portrét Alexandra BachaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

O deset let později - v roce 1860 - působilo na území říše 10 četnických pluků o celkové síle osmi tisíc mužů, přičemž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly rozmístěny jednotky pouze jediného pluku číslo 2. Což jsou numera, jejichž výpověď nám představu o policejní podstatě metternichovského a pozdějšího bachovskému režimu významně koriguje. Početně slabá policie si vypomáhala, jak mohla. Časem si vybudovala rozvětvenou pavučinu tajných spolupracovníků. Placené donašečství, řemeslo ve skutečnosti stejně staré jako prostituce, avšak organizované nyní státem, budilo mezi občany strach a hnus zároveň. Rozmohlo se ale opět jenom ve velkých městech, venkov zůstával pro denuncianty takřka netknutým, nedobytným územím.  

Jakpak fungovala abych tak řekl personální politika čmuchalského sboru? Podle tajných policejních instrukcí (tehdy tajných, dnes už platí jiné instrukce, ty jsou ovšem ještě mnohem tajnější) se doporučovalo do řad civilních kolaborantů aneb spolupracovníků vyhledávat tyto osoby: "Které potřebují doplnit své příjmy, které jsou existenčně závislé na svých úřadech, anebo které pro nějaký skrývaný dřívější vroubek mají specifický vztah k policii." A takových mohlo být... Třeba zchudlí šlechtici se ocitli mezi udavači... penzionovaní oficíři... bídně placení magistrátní úředníci... ale i mnohé cynické dámy z aristokratických kruhů. (Musely být nutně cynické, jinak by tu práci nemohly dělat.) Dále domovníci, komorné a služky, kramáři a nevěstky, hostinští i holiči, všichni byli pro rakouskou státní policii velice cenní.
 

Zvláštní pozornosti se těšily kartářky, jasnovidky a věštkyně. Byly tehdy v módě a kdekterý zákazník se jim ochotně zpovídal. Uklízečky z košů na papír i z panských krbů vyhrabávaly útržky dopisů, které se pak na policejním komisařství trpělivě slepovaly a luštily. Policejní úředníci měsíc co měsíc sepisovali svodky o smýšlení obyvatelstva, které vznikaly na základě informací brettschneiderovsky odposlechnutých po krčmách a holičstvích. V ústředních úřadech se hromadily monstrózní registry, nekonečné protokoly a záznamy o "závadových" osobách, do jejich materiálů se zapisovaly a pak léta uchovávaly i ty nejpošetilejší podrobnosti. Jestli rakouská policie ministra Sedlnického poučila u Fouchého policie francouzské, pak se sama svou tupou důkladností stala vzorem pro budování carské ochranky. (A nejen jí. Myslím, že vzpomínka na ni by patřila určitě i do Síně bojových tradic StB a SNB.)  

"Mimořádný zájem projevovala tajná policie ve spolupráci s celní službou o pohyb cizích státních příslušníků. Cizinec přijíždějící s bezvadným pasem do Rakouska byl hned na hranicích podroben všetečnému výslechu o cíli a záměru cesty. Lázeňským hostům byla předepsána nejkratší trasa tam i zpět, z níž nesměli odbočit. Kdo přijížděl do Prahy, byl hned v městské bráně zapsán do seznamu nově přibylých, aby mohla policie vzápětí prověřit, zda návštěvník není evidován v registru podezřelých osob. Hoteloví hosté musili vyplňovat sáhodlouhé dotazníky, přičemž pas jim byl okamžitě odebrán a teprve před odjezdem si jej šli osobně vyzvednout na policejní úřad, kde byli znovu podrobeni důkladnému výslechu." To byla tedy praxe rakouské policejní selanky.
 

Veškerá tato manipulace s lidmi a údaji o nich se zakládala na ponuře proslulé teorii o ramifikaci. Teorie o ramifikaci... Ramifikace byla u nás doma řadu let, desítek let, ba nějaké století. Ramifikace rovná se rozvětvení. (Poetický termín.) Dnes se používá už jenom ve stomatologii - je to rozvětvení kořenového kanálku. Podle policejní ramifikace byl předem podezřelý vlastně každý člověk, ať rakouský občan či cizinec, neboť žádný podvratný úklad nebýval dílem osamoceného jedince, ale organizovaným spiknutím více osob. O to systematičtěji a opatrněji se proti nim mělo postupovat. (Tuhletu ramifikaci přivedly ve století následujícím k dokonalosti takřka absolutní dva režimy: nacismus a stalinismus.) 

Vůči podezřelým se vesměs nezakročovalo ihned, pro kdejakou maličkost. Byli naopak dlouhodobě a trpělivě sledováni, dokud policii nepřivedli na stopu dalších podvratných živlů, na čemž byl pak založen další důležitý a samozřejmě tajný spis. V důsledku této policejní obsese přetékaly rakouské tajné archivy údaji a hlášeními i tisícovkách nevinných, nic netušících lidí, kteří se náhodnými kontakty nabalili na lavinu už sledovaných osob. (Na takovou pěkně propracovanou metodologii by bylo hřích ve dvacátém století nenavázat, a taky že jsme navázali - vícekrát.) 

Bezpečnost občanů byla ovšem to poslední, co těžkopádně fungující policii rakouského císařství zajímalo. Zatímco její přebujelá tajná složka byla orientována na přednostní plnění politických úkolů, na boj s rostoucí kriminalitou ve městech a na komunikacích (pravda, neporovnatelně nižší než dnes), na ten se nedostávalo ani peněz, ani sil. (Stejně jako v dnešní době.) Policistů, kteří v doprovodu vojáků procházeli ulicemi, byl trvalý nedostatek. Noční pochůzky se z větší části ponechávaly na ponocných. Ti kromě halaparten neměli žádnou další výzbroj (akorát tu lucernu), a hlavně jim chyběly kompetence k jakémukoli vážnějšímu zásahu. Hlásili čas, troubením nebo zvoněním signalizovali požáry, nanejvýš semtam zkontrolovali zámky u obchodů či skladů. Čas od času sice policie podnikla čistku v brlozích spodiny nebo v pokoutních krčmách (v nějaké té "Jedové chýši"), ale takové akce mívaly nárazový charakter a jako každé plácnutí do vody způsobily jen chvilkový poplach. Včas varovaná galerka se rozutekla, poschovávala a druhý den bylo zas všechno při starém. 

Veřejná služba, tedy strážníci fungovali jenom ve větších městech. Vesničané si bezpečnost zajišťovali svépomocí. Kriminalita kvetla hlavně na komunikacích, které zůstávaly dlouho mimo systematickou kontrolu. A že si obecní úřady nemínily přidělávat práci ani zvyšovat náklady, spokojovaly se ve městech i na vsích tím, že potulnou sebranku hnaly šupem neboli postrkem co nejdál od svých hranic. Po komunikacích habsburské říše se tak ustavičně valila řeka ztroskotanců, vandráků, komediantů, Cikánů, a také "světských" ("světští", to byli majitelé pouťových atrakcí), a ještě k nim musíme připočítat válečné invalidy a bludné bezdomovce. Rakouské silnice byly transportní sítí putujícího zločinu.  

CENZURA 

Kdokoli si pamatuje neprodyšnost, tupost a ustrašenost cenzury v normalizovaném Československu před rokem 1989 (a jelikož nám paměť slouží pořád ještě dobře, tak si to z přítomných pamatujeme všichni), každý z nás tedy musí přiznat, že praxe cenzury metternichovské dosahovala ve svých výsledcích úrovně doslova břídilské, třebaže pamětníci nám přes propast dvou století či půl druhého sdělují přesný opak. Jak to tedy bylo kupříkladu s tiskem? 

V celé rozlehlé habsburské říši vycházelo všehovšudy asi 30 listů. Polovina z nich byly úřední věstníky, ve kterých se politické zpravodajství objevovalo jako pouhý přívažek k vyhláškám a patentům. Ostatní noviny a časopisy se nesměly ožehavých témat, zejména zahraniční politiky, dotýkat vůbec, nanejvýš jim bylo dovoleno opožděně citovat z oficiálního vládního deníku Rakouský pozorovatel. (Auf Deutsch: Österreichische Beobachter.)
 

Cenzura měla tenkrát vícero podob a zdrojů. Například informace ze zahraničí se cedily hned na státním kancléřství, které rozhodovalo, co se uveřejní a co ne. Za domácí zprávy odpovídalo policejní presidium. Všechny novinové příspěvky soukromníků a nezávislých autorů podléhaly schvalovacímu řízení. Novinové články se cenzorovi předkládaly v obtazích, a to do dvanácté hodiny polední den před vydáním. Zásahy cenzora viděl pak už jenom tiskař, nikoli autor. Cenzor mohl do textů zasahovat podle libosti. Když nesouhlasil s divadelní recenzí, ve které se tvrdilo, "že slečna Bauerová se včera nelíbila," škrtl příslušné ne, takže herečka se líbila a podepsaný recenzent mohl jen mlčet. Jindy cenzor škrtl - jako například v Schillerově dramatu Valdštejn - jako nemravnou větu "měla bílá a plná ňadra," aby ji nahradil vhodnějším popisem: "byla zepředu pěkně rostlá." 

A pokud se snad - berme to ovšem čistě teoreticky - začal autor či dokonce vydavatel listu zpěčovat?... Vznikalo nebezpečí, že následující vydání novin či časopisu nebude povoleno. Ovšem k takovým opatřením sahali cenzoři jenom v ojedinělých případech. Praxe totiž ukázala, že zastavení listu nebo zabavení hotového nákladu dělá vydavateli vynikající reklamu: po nejbližším čísle pak byla vždycky náramná sháňka. Pan policejní president Sedlnický také brzy pochopil, že cenzura nesmí být v novinách vidět. A tak bylo nařízeno vybílená místa přes noc nahradit jinou sazbou, což se dělo o to překotněji, že jiný výnos nařizoval povinnou distribuci novin s přesností na minuty. Redakce proto měly v záloze "trvalky" - často vyčpělé či nevalné informační hodnoty - jimiž se cenzorské díry zaplátovaly. A ještě tu byl jeden bohulibý produkt cenzorské mánie: institut odpovědného redaktora. Šlo o předem určeného člověka, který chodil sedět za prohřešky. Sedět chodil do kavárny jménem Kriminál. Ve Vídni například proslul jistý novinář, jenž si za své kolegy musel odpykat tolik trestů, že mu cestou milosti bylo povoleno, aby vždy jeden den trčel v cele a druhý den psal - neuživil by totiž jinak rodinu.  

Cenzura knih také existovala. My jsme se u ní setkali, když jsme sledovali, kterak na ni vyzrál autor Máje. Cenzura knih byla z formálního hlediska dosti přísná, navíc těžkopádně pomalá, a zdálo se, že před ní není úniku. Každý autor musel své dílo předložit k cenzuře ve dvou rukopisných vyhotoveních, což při neexistenci jakékoli rozmnožovací techniky bylo samo o sobě dost nákladné. Žádný povinný či úředně stanovený termín vyřízení záležitosti přitom neexistoval. Závažnější rukopisy se k posouzení posílaly do Vídně. A cenzor, to byl všemocný pán. Pokud se mu nějaký rukopis nelíbil, založil ho do přihrádky třeba i na několik let, aniž měl autor právo námitek či dotazů.
 

Pavel Josef Šafařík na portrétu Jana Vilímka - Foto: Wikimedia, public domain

Pavel Josef Šafařík na portrétu Jana VilímkaFoto: Wikimedia, public domain

Dovolávat se práva, stěžovat si, znamenalo ocitnout se v nemilosti, odsoudit se k věčnému šikanování. Sprovodit ze světa "závadové" dílo nebyl tedy zdánlivě žádný problém, ale na druhé straně zůstává faktem, že cenzoři bývali vesměs lidé vzdělaní a kultivovaní (stále hovoříme o starém Rakousku). Cenzorem byl dlouhá léta například Pavel Josef Šafařík, anebo universitní profesor českého jazyka Jan Pravoslav Koubek. Většina z nich přistupovala ke své práci velkoryse. Ani takový Metternich nebyl takový škrtič svobody projevu, jak se o něm traduje. Jestlipak se vůbec ví, že když cenzor odmítl schválit první díl Palackého Dějin národu českého - a to kvůli jejich "prohusitské" a tedy reformační orientaci - jestlipak se ví, že to byl Metternich, kdo vydání povolil? 

PŘES ZELENOU LINII
 

Mnohem úsměvnějším lícem těžkopádného cenzurního systému ovšem bylo, že bdělé oko dohledu jaksi již nevidělo za okna zaprášené služebny. A tam se děly věci! Takové, se kterými si stát neumět poradit. Kupříkladu s represivními silami, které měla monarchie k dispozici, v žádném případně nemohla neprodyšně uzavřít svoje hranice, a to ani kdyby chtěla. Takže přes zelenou linii se ve velkém pašovaly knihy, noviny, časopisy ze zahraničí, hlavně z Německa. 

V některých pražských stolních společnostech se vybíralo po krejcaru třeba za to, že vlastenec užil německého výrazu, a ze sebraných peněz se postupně budovaly celé knihovny zakázané literatury. Knížky pak kolovaly mezi členy kroužku, u piva se o nich debatovalo. Na universitách platily vůči šiřitelům podvratné literatury nejpřísnější zákazy. Kdo četl, vlastnil nebo někomu zapůjčil ilegální tiskovinu, anebo jen neoznámil, že tak učinil kolega, měl být potrestán vyloučením ze všech vzdělávacích ústavů v říši. Co však byly platné výhrůžky drakonickými tresty, když studenti beze strachu konzumovali "novotářské jedy" pod lavicí, anebo si v hloučcích předčítali zakázaný německý liberální časopis Grenzboten. 

Pokud snad myslitelé a publicisté v rakouské monarchii měli potřebu vyjadřovat se k politice či ekonomice říše výrazně za hranice povoleného, stačilo, aby si zvolili pseudonym nebo aby vynechali ve svém příjmení slabiku a mohli prakticky beztrestně najít pro své dílo vydavatele v Lipsku, Drážďanech nebo v Augsburku. Ani čínská (či berlínská) zeď kolem rozlehlé habsburské říše, ani ostnaté dráty nabité elektřinou tenkrát neexistovaly. Měly jenom pomyslnou, formální, úředními zákazy danou podobu. Skoro nic se nesmělo - což je sice pravda, ale většina lidí se stejně naučila uhýbat před chatrnou kontrolou státu a dělala si, co chtěla. Kdekdo fakticky četl, myslel si a třeba i říkal nahlas trestuhodně opovážlivé věci. Samozřejmě že platilo: ne všude, a ne před každým. Ale to platilo nejen za časů stařičkého mocnářství...
 


Zobrazit místo Toulky 763 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas