Turecko se vzdaluje Izraeli - i Evropě

Turecko je ostatně dlouholetým členem NATO, a s Izraelem sdílelo četné strategické zájmy tváří v tvář Íránu nebo Saddámovu Iráku.

Vzájemné vztahy se však pomalu ale zřetelně horší. Bylo to zřetelně vidět na začátku roku, kdy turecká vláda tvrdě kritizovala izraelské operace proti Hamasu v Gaze. Turecký premiér Recep Tajip Erdogan na zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu dokonce demonstrativně odešel ze sálu, když izraelský prezident Šimon Peres vysvětloval izraelské důvody k zásahu v Gaze. V Turecku pak Erdogana vítaly tisíce rozvášněných lidí, kteří mu provolávali slávu a děkovali za záchranu turecké cti.

Začátkem tohoto měsíce Turecko bezprecedentně odmítlo, aby se izraelské letectvo zúčastnilo cvičení států NATO. Vzájemné neshody vyvrcholily před několika dny, kdy turecká televize odvysílala první díl hraného seriálu, který se zabývá válkou v Gaze. Izraelští vojáci v něm záměrně zabíjejí, někdy i ve zpomaleném záběru, palestinské děti. Izraelská vláda to označila za podněcování k nenávisti, a protestovala proti vysílání takového pořadu. Programy tohoto druhu se zcela běžně vysílají v arabském světě, ale Turecko, alespoň co se týče oficiální politiky, zatím v tomto ohledu stálo stranou. Všeobecně se předpokládá, že vysílání protiizraelsky zaměřeného pořadu je v souladu s názorem vlády, která reaguje na změněnou společenskou atmosféru, která je více protizápadní a více protiizraelská než dříve.

V Izraeli se nyní horečně debatuje o tom, kdo může za to, že Jeruzalém ztrácí tak důležitého spojence. Nejsprávnější odpovědí by bylo, že nikdo, protože Turecko se pro změnu své politiky rozhodlo samo, a má k tomu vlastní důvody, které nesouvisejí s jeho vztahy k Izraeli.

Turecko se v posledních generacích vyvíjelo jako centralistický a nacionalistický stát s touhou se modernizovat a přiblížit Západu. Turecké vlády se soustředily na sekularizaci společnosti, stabilitu a hospodářský rozvoj. A zčásti také liberalizaci a demokratizaci veřejného života. Turecko tedy udělalo hodně proto, aby se politicky i jinak přiblížilo Západu. To se v posledních letech změnilo. Ke slovu se dostali umírnění islamisté, jejich hlavním reprezentantem je zejména strana AKP, která je už sedm let u vlády. Tito umírnění islamisté i nadále pracovali na některých reformách, a mnohdy byli v zavádění některých modernizačních opatřeních důslednější než jejich sekulární předchůdci. Velkou část reformní agendy však přece jen revidovali, ať už se to týká postavení náboženství ve společnosti, nebo zahraničně politické orientace země. Ta souvisí i se zklamáním z evropského přístupu - Evropané sice Ankaře už dávno slibují vstup, ale Turecko se zatím nedostalo ani do evropské předsíně.

Důvody zmíněného obratu jsou však přece jen ještě hlubší. Turecko zaznamenalo v poledních letech velký hospodářský rozvoj, a jeho sebevědomí se zvedlo. A to tím spíše, že jeho poloha na trase ruského a středoasijského plynu a ropy do Evropy mu dává do ruky další vysoké karty. Už nechce čekat na evropské pozvání a chce si samo zvolit, jakou úlohu bude hrát v mezinárodní politice.

Je to vidět právě v blízkovýchodním kontextu, kde se Turecko očividně chce stát jedním z hlavních hráčů. Turečtí diplomaté se kupříkladu začali věnovat zprostředkování mezi Izraelem a Sýrií, jejichž usmíření je naprosto klíčové pro uvolnění zablokované situace v oblasti. Izraelcům se nyní ovšem zdá, že Turci se syrským režimem přátelí až moc, a varují, že do budoucna těžko budou moci své bývalé turecké přátele považovat za nestranné zprostředkovatele.

Zároveň turečtí představitelé vstoupili do jednání s hnutím Hamas, které je jinak mezinárodně izolováno. Hamas, považovaný za teroristickou organizaci, je v konfliktu jak s Izraelem, tak i s palestinským hnutím Fatah. Až dosud měla téměř monopol na jednání s Hamasem egyptská tajná služba, ale její vliv v poslední době z různých důvodů opadl. Své šance se nyní chápou turečtí vyjednavači, a to k velké nelibosti Arabů. Až dosud byly palestinské záležitosti chápány jako vnitroarabská věc, do které by nikdo zvenčí neměl zasahovat. A Turecko - jakožto bývalý pán nad Araby z dob Osmanské říše - už vůbec ne.

Turecko si také buduje samostatné, a v očích některých pozorovatelů až příliš široké a schůdné mosty k Íránu, což z něj může učinit důležitého hráče v houstnoucí situaci mezi Západem a Teheránem. Přinejmenším symbolický byl i fakt, že do Turecka na oficiální pozvání přijel i Omar Bašír, súdánský prezident, který je opovažován za viníka násilností v Dárfúru.

Otázka, jaká bude do budoucna zahraničně politická orientace Turecka, tedy patří k těm nejdůležitějším problémům současného Blízkého východu, přičemž úpadek turecko-izraelského partnerství je zřejmě jen symptomem hlubších změn uvnitř turecké společnosti a politiky. Evropa a Amerika si však nemusejí nic vyčítat, protože je z větší části na samotných Turcích, v jaké zemi budou žít, a chtějí-li, aby se jejich vlast podobala spíše evropským, a nebo spíše blízkovýchodním státům.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .