Úvaha o roháčích
Neuvažuju, pozoruju – už dávno. Dokonce i snění, jak si dobře všímám, jsem vyměnil za okounění. Nepřemýšlím, nesním – civím! A jak začne červen, léto, teplo atd., ještě to sílí. Takže: dobré ráno bez úvahy.
Roháčů přibývá – alespoň z naší příměstské zahrady se to tak jeví. Našich největších brouků, těch báječně hnědých českých goliášů, s nimiž mě pojí několik starých silných zážitků, tady za červnových večerů lomozí tolik, že nevím, kam se dřív dívat, kam dřív skočit. Je jich rok od roku víc. To nebývalo. Mám radost.
Nejprve stručně k starým zážitkům. Když jsem jako kluk sbíral brouky (a sbíral jsem je mnohem déle a vášnivěji nežli indiány a známky a banánové nálepky), roháče chyceného vlastní rukou nebo síťkou jsem ve sbírce dlouho neměl.
Jednoho roháče mi darovala paní učitelka přírodopisu Agáta Kňourková. Ze školních sbírek. Vzala mě tenkrát do kabinetu a z entomologické krabice vyloupla nevelkého samečka, kterému chyběl parůžek. Mrkla na mě a řekla: „S jedním rohem, ale stejně krasavec!“ Měl jsem ji rád, stejně jako toho jednorohého stařešinu odchyceného v roce 1967.
Druhého roháče jsem dostal darem od našeho souseda. Exemplář to byl ohromný, měřil přes deset centimetrů. Jenže: byl jsem zrovna na pionýrském táboře a moje matka toho giganta odpreparovala tak, jak uměla: zapíchla mu entomologický špendlík do hrudi a nechala tak. Když tohle s roháčem (a s kterýmkoli broukem) uděláte, následuje vždy totéž: nezraněný brouk se otáčí kolem špendlíku tak dlouho, dokud nezemře hladem. Trápí se a skoná s roztaženýma nohama, uschne a velice těžko ho později dostanete do správné preparační pozice – při manipulaci se nohy pravděpodobně odlomí. Což se, po mém příjezdu z tábora, také stalo. Šílel jsem.
Prvního „svého“ roháče jsem ulovil-neulovil na autobusové zastávce v naší vesnici, před odjezdem z prázdnin: středně velká samička ležela pod nádražní lavičkou, zamotaná ve smetí a prachu: matka řekla, že si ji v žádném případě nemůžu vzít do autobusu, řekl jsem, bylo mi dvanáct, že se tedy nevracím, a utekl jsem zpátky do chalupy. Jeli jsme – i s roháčem – dalším autobusem.
Dnes už brouky nesmrtím a nepreparuju, sbírku dávno nemám. Ale s roháči něco přece jen trvá. Sedím večer v červnu na terase, chytám je do síťky a pokládám vedle sebe na stůl. No, to není přesné: nejdřív se přece dívám, jak létají! Roháč potácející se navečer vzduchem je něco, co si okamžitě říká o nepříliš dobré, příliš lidské metafory. Ale prosím: nejpřiléhavější je možná ta, že letící roháč je podoben bloumajícímu rozevřenému nečlověčímu oku (panenka je tělo, bělmo obstarají třaskající křídla). Je to také anděl – nejen pro to, že letí téměř vzpřímeně (letí, jako by stál; s krásným esíčkem zadních nohou), ale také proto, že je v nebi i na zemi – odjakživa jsem obdivoval výšku roháčího letu, ani blízko nebi, ani blízko zemi, mezi. Stačí natáhnout ruku, ale nikdy to nestačí! Zkrátka ten brouk stojí za pozorování a popis – a není dobré spokojit se s tím, co člověka napadne jako první.
Ale v jedné chvíli (večer, v červnu, na terase) je konec všeho popisování, jsem stržen loveckou vášní – chytám jednoho za druhým a pokládám vedle sebe na stůl. Roháč vzlétá těžko. Když ho odchytnete, když zatáhne a zaklapne to komplikované soustrojí křídel, trvá mu dlouho, než zas nastartuje a vznese se (samičky s tím mívají víc práce než samečci). A tak mávám síťkou a chytám a chytám, a když jich mám dvacet až třicet, vyrovnám je na stůl podle velikosti a pohlaví a jdu vzbudit svou dvanáctiletou dceru. S úžasem pak zíráme na něco, co se líčí opravdu těžko, a trpělivě čekáme, až se to něco pomalu, postupně rozpadne a s tichým burácením zmizí ve tmě. Někdy to trvá přes hodinu. Nemyslíme na nic, zíráme!
Dobré ráno.
