Václav Vokolek: Stesk po Matce Zemi

Bohužel toto zrcadlo se po dlouhém čase rozbilo a my ho marně skládáme z několika náhodně nalezených střípků.

Čtěte také

Václav Vokolek: Putování za rusalkami

Existence Matky země, její propojení s člověkem, hrálo pravděpodobně v pravěku určující posvátnou roli, stejně jako později v životě přírodních národů. Život člověka byl se svou planetární matkou propojen kruhem vymezeným narozením, životem v matčině těle a smrtí, která byla pro pravěkého člověka jen návratem do mateřského lůna, ze kterého  vyšel. Toto závratné poznání učinil člověk již na samém počátku své existence.

Krajina země byla mateřským tělem. Posvátným tělem. Živoucím tělem. Jeskyně byly jejím lůnem, hory vzedmutým pupkem, vody její krví. Z jejího těla, z hlíny, je v mnoha mýtech člověk stvořen, jako prach se do útrob Země vrací. Proto pravěké skrčence vědci nacházejí v prenatální poloze, kostry bývají navíc posypané červeným pigmentem symbolizujícím krev života.

Čtěte také

Václav Vokolek: Zimní procházka

Tento existenciální a zároveň mytologický model byl ve své jednoduchosti dokonalý. Matka Země člověka obklopovala a její nepřetržitá přítomnost mu poskytovala vše potřebné k životu, včetně bohatě strukturované posvátnosti. Není vyloučeno, že právě tento stav byl rájem, zlatým věkem, popisovaným v mnoha mytologiích. Pobyt v mateřské náruči, tak by se tato předlouhá existence člověka dala nazvat, se odbýval v podivuhodném bezčasí. Příroda se měnila, často velice radikálně, ale způsob života člověka nikoliv.

V jistém okamžiku lidských dějin se člověk posvátného vztahu k zemi zbavil jako obtížného závaží. Pouta byla přetržena a Matka opuštěna. Nikdo si nevšiml, že člověk dobrovolně osiřel. V prvním okamžiku se naopak mohlo zdát, že se osvobodil.

Čtěte také

Václav Vokolek: Chlum Svaté Maří

Pochybným osvobozením začal fascinující civilizační vývoj, který byl od samého počátku v rozporu s přírodou. Člověk začal využívat a zneužívat bohatství přírody. Jestli k tomu měl právo, neuvažoval.

Moderní krajina 20. století ztratila svůj duchovní projekt, staletí budovaný. Minulý režim nám zanechal podivné dědictví. Zejména v pohraničí, ale i v okolí Prahy, najdeme ruiny kostelů, většinou stavěných na  dominantních místech, ty se staly zarostlým a někdy nepřístupným prostorem.  Místo duchovního centra  stála uprostřed vsi pustá a doslova životu nebezpečná stavba. S jejím odstraněním pak většina obyvatel nadšeně souhlasila. Odměnou za souhlas bylo zbudování ohavné betonové samoobsluhy a plechové zastávky autobusu.

Co tedy dělat, abychom našli svou cestu k posvátnosti krajiny, k její a své záchraně?

Čtěte také

Václav Vokolek: Hrob krásné ženy

Bylo by zapotřebí obnovit polní a lesní cesty, kříže na rozcestích a na vrcholcích skal. Starat se o smírčí kříže. Ochraňovat každou skalní mísu, z níž třeba naši předci věštili svůj osud. Pokusit se vytvářet nová posvátná místa a pečovat o staré stromy. Přednost dát poutním místům všech dob. Zamyslet se nad jejich poselstvím. Studánka s léčivou vodou může mít totiž větší význam než leckterý pochybný podnikatelský záměr, jenž je v současnosti automaticky dotován. Musíme však pochopit, že vyčištění ze země vytrysklého praménku je nejen duchovním činem, ale pokusem o záchranu životní rovnováhy. Musíme opět připustit, že pramen může být nejen léčivý, ale i zázračný. Pochopit, že hory jsou místem, kde se vyšší svět setkává s naším a ne pouhým prostorem pro luxusní sjezdovku. Uvědomit si, že nejsme mírou všech věcí. To by znamenalo vrátit současnému člověku dva základní pocity – úctu a pokoru.