Věčný příběh krásy
O fenoménu, jehož existence je po staletí nezpochybnitelná, a přesto ve své možnosti nějakého obecnějšího objasnění a přijetí tolik rozporuplná, jako je "krása", si může dovolit fundovaně rozmlouvat a psát téměř každý. Aby však podobná řeč měla názornou a srozumitelnou vypovídací hodnotu, je dobré, hovoří-li o onom jevu někdo, kdo má nepochybný kredit znalce. Že takovou vážnost a schopnost k vyjádření má italský filosof, estetik, literární vědec, sémiolog, esejista a romanopisec Umberto Eco (nar. 1932), je zřejmě přijatelným názorem.
Ze setkání pozoruhodného pojmu a přesvědčivého badatele vyrostl svazek nepodávající patentovanou a neomylnou pravdu, ale názorný a kompaktní přehled. Snaží se o ucelený náhled na jednotlivá pojetí, která se během lidské historie proměňovala, ale přesto ve své existenci udržovala napínavá vnitřní spojení.
Umberto Eco je editorem (spolu s Girolamo de Michele) publikace, jejíž italský originál vznikl na základě CD-ROMu. Představa defilé jednotlivých obrazů v elektronické podobě je jistě zajímavá a lákavá, ale kvalitní tištěná kniha předkládanou podívanou i její stěžejní téma představí v neméně názorné a ucelené formě.
Editoři v úvodu deklarují obecný předpoklad rozpoznání krásného jako něčeho, co by nás potěšilo, kdyby to bylo naše, ale zůstane krásným i tehdy, když patří někomu jinému.
V klasicky rozvrženém zpracování postupují jednotlivá zobrazení od starověku, přes středověk a novověk, až do dvacátého století. Nenabízí žádnou vizi dalšího vývoje, ale ani zatracení či depresi ze současného stavu. Manuál je komentářem stávajícího. Konstatuje, nepředpovídá. Obsahuje obrazy notoricky známé, které se dávno staly ikonami uměleckého ztvárnění (Apollonské a dionýské), ale též umožňuje objevování (Světlo a barva ve středověku) i varianty, které do tradičně chápané "rodiny" krásných prvků a zobrazení nepatřily (Krása monster, Krása strojů, Krása médií).
Po úvodní obrazové chronologii představující proměnu v zobrazení obvyklých dominant krásy (Nahá Venuše, Oblečený Adonis, Madona, Král, Proporce) je nabídnuta vyvážená mnohochuť krásy v nejpestřejším provedení. Krása extatická (G. L. Bernini), klasicistní, akademická i avantgardní, expresivní, dynamická i praktická, krása romantická (C. D. Friedrich) i dekadentní (G. Klimt), krása ošklivosti (H. Bosch) a krása přírody či strojů (Eiffelova věž). Krása nová i stará. Krása v detailu i v celku. Krása provokativní (P. Picasso) i konzumní, diktovaná médii a módou, filmem či reklamou. Komentující a vysvětlující texty odkrývají zajímavosti, charakteristiky a obskurnosti daného časového úseku. Vše je protkáno ukázkami z textů dobových myslitelů, dodnes pokládaných za reprezentanty a tvůrce určité epochy (např. Aristoteles, Isidos ze Sevilly, Dante Alighieri, J. W. Goethe, O. Wilde).
Především však editoři předložili pojetí krásy v evropské, západní společnosti v dimenzi tradiční i stále překvapující, dokonale připravené pro pozorování, srovnání i objevování. Dávný boj starého, překonaného a nového, originálního, bořícího tady vyvěšuje mírové zástavy v zájmu celostní představy i možnosti objektivního vhledu.
Umberto Eco (ed.), Dějiny krásy. Argo, Praha 2005, překlad: G. Chalupská, V. Křenková, J. Vacek, K. Vinšová, J. Pelán, Z. Obstová, A. Pelánová, 439 s.
