Vladimír Just: Jsme děti zapomnění?

Dotáhli jsme to v našem oboru tak daleko, že univerzitní profesor, poté, co dosáhl po všech možných peripetiích nejvyššího možného vědecko-pedagogického titulu, skončil na Karlově univerzitě s platem nižším než učitel na základce, ba nižším, než učitelka v mateřské školce (příklad z naší rodiny). To nemá ani v minulosti, ani jinde ve světě obdobu.

Čtěte také

Vladimír Just: Mehr Licht – více světla!

Ta hanba, drasticky kontrastující s poměry za Masarykovy prvé republiky, ale dokonce i za císaře pána, se táhne už léta, snad ještě z časů bolševického pohrdání humanitním vzděláním. To pohrdání ostatně zdědili, jako mnoho jiného, komunisté po nacistech – a demokraticky zvolení současní představitelé, opoziční i vládní, v tom zdárně a kontinuálně pokračují.

Žalostným výsledkem je po konci éry Václava Havla takřka totální vymizení etického rozměru z našeho uvažování, a z veřejné debaty vůbec. A smutným důsledkem je pak nejen to, že někdo, kdo si brousí zuby na nejvyšší post ve státě, prokazuje nejen fatální díry v obecném vzdělání, ale hlavně to, že to téměř půli národa nevadí, ba dokonce imponuje! Nevzdělanost, která imponuje – národu Komenského?! V okřídlené větě „on nekecá, on dělá“ se ukrývá podvědomý obdiv k materiálnímu úspěchu, ale i hlouběji uložené pohrdání humanitními disciplínami. Jako tzv. vědami „kecacími“, neboli zbytnými.

Čtěte také

Vladimír Just: Sto let od smrti našeho nejznámějšího spisovatele

Obávám se, že za těchto okolností nám dorůstají nové a nové generace dětí bez paměti. Bez přirozené vzdělanostní a mravní kotvy, bez historického kontextu. Generace neschopné zasadit si jakákoli fakta z kteréhokoli oboru do souvislostí.

A přitom těmi souvislostmi, nikoli mechanickým biflováním, jsou jakákoli empirická data teprve upotřebitelná. Jsou usouvztažňována – a tím i hlouběji vstřebávána. Hanba oceňování humanitních disciplín – ať je její technokratické zdůvodňování, například technickými pomůckami výuky, sebefikanější – prostě zůstává hanbou. Hanbou o to ostudnější, že titíž polistopadoví technologové moci, kteří na tomto tristním stavu nic divného nevidí, se kdekoli a kdykoli rádi pochlubí tím, že jsme „národ, Husův, Komenského, Palackého, Masarykův“.

Čtěte také

Vladimír Just: Derniéry a premiéry

Ba mnozí z faktických likvidátorů humanitní vzdělanosti mají tu drzost se dovolávat i Václava Havla či Jana Patočky! A vůbec se nestydí vzývat odkaz velkých českých humanistů, filozofů a filologů. Jakoby se jeden z největších z nich, frázovitě jimi přezdívaný učitel národů, dost celoživotně nenapřednášel, nenapsal, nenabádal k rozšiřování obecné, univerzální vzdělanosti. A dokonce vzdělanosti jako léku na největší zlo tehdejší i dnešní doby, na válku! Neboť bez děravého dějepisu, bez dlouhodobého, soustavného, každodenního mizení historické paměti, vést útočné války, třebaže pod krycími názvy operace, nebylo by možné.

Ani z Hitlerova Berlína (operace Barbarossa), ani z Putinova Kremlu (speciální vojenská operace). Vygumovaná paměť celých generací je předpokladem – dělostřeleckou přípravou – každé války. A bez asanace paměti by každá obhajoba agresora, a třeba pod líbivými mírovými hesly, nemohla mít tak snadný život, jak to vidíme bohužel už i u nás. Každé upozadění, oslabení či faktická likvidace humanitních oborů je zatím jen lehkou, ale varovnou dělostřeleckou přípravou...