Vladimír Just: Krize, Komenský a vlaštovky

Otázkou totiž není, zda se virus vrátí nebo ne, ale to, zda jsme tuto šanci nepropásli. Šanci, jak začít své životy znovu a jinak, jak místo falešného Labyrintu světa s jeho věčným motáním a kolotáním hledat skutečný ráj, který není ničím jiným než Rájem srdce.

Čtěte také

Vladimír Just: Jak Jiřina porazila Leoše

Během karantény jsem pro studenty nahrával ve své dočasné venkovské pracovně videopřednášky o českém baroku, za jehož největšího představitele považuji navzdory marx-leninským šuplíkům, dosud harašícím v leckterých hlavách, právě Jana Ámose Komenského. Bude tomu 350 let, co tento celoživotní migrant umřel.

Citoval jsem mimo jiné i jeho logo „OMNIA SPONTE FLUANT, ABSIT VIOLENTIA REBUS“ („nechť vše volně plyne, bez silového řešení“). A na to se mě moje dcera, která nahrávky natáčela, zeptala: „Tati, a nebyl ten Komenský vlastně budhista“? Předtím jsem ji totiž vyprávěl, jak Komenský prostřednictvím dramatické postavy antického Diogena, toho s trvalým bydlištěm v sudu, hlásal filosofii dobrovolného omezení. Omezení jako opaku neomezeného konzumu.

I starý Jan Ámos, jehož zaprášené portréty visí ve školách bez sebemenšího vlivu na povahu výuky jako hry, ano, i ten učitel nepoučitelných národů, může být naším současníkem. Přinejmenším svou kritikou veřejného života i politiky jako spektáklu, jako mumraje křepčících masek namísto autentických tváří. Svou kritikou hektického životního tempa jako opaku kontemplace. Jeho pansofie, jeho víra v sebevzdělávání jako léčby krize, to vše dnes můžeme číst málem jako recept „jak z toho ven“.

Čtěte také

Vladimír Just: O objevech

Jeho autentickým, byť nevědomým žákem je v mých očích i onen třeboňský hostinský, který svou nedobrovolnou karanténu z nouze využil větší pozorností, věnovanou politice, o níž se dřív nezajímal. Tohle samostudium mu otevřelo oči, a když se teď jako hostinský setkal se skutečným politikem, vyvodil z toho důsledky, a tím vstoupil – když ne do dějin, pak určitě aspoň na YouTube.

Koronakrize byla i šance, jak nově vidět a zažít staré, třeba náhle ztichlou a konečně autentickou Prahu, křiklavě nezmalovanou a nepodbízivou: z děvky byla na chvíli zase dívka.

A hlavně: Zeměkoule si od nás aspoň na pár měsíců oddechla. Nejen od zvukového a světelného smogu, ale i od nebezpečnějších zplodin, jimiž si zasklíváme oblohu, zasviňujeme půdu a mořská dna. Zplodiny hubí plodiny, umělý „růst růstu“ ničí růst přirozený, v přírodě i ve společnosti (což už dnes mohou popírat jen ti, kdo, biblicky řečeno, „hledíce nevidí, a slyšíce neposlouchají“).

Čtěte také

Vladimír Just: Léčba paměti podruhé

Většina našich zplodin je dosud považována za „daň pokroku“, nezbytnou pro náš život. Nebo jen pro náš komfort? A není to už dnes jedno? Neplatí už faktické rovnítko „život“ = „komfort“? Samotný jazyk tu bídu smyslu života, filosof by řekl ty „úbytě bytí“, už citlivě zachytil: módní floskule zamořila soukromý i veřejný prostor – pardon,  naši „komfortní zónu“. Jako by cítit či necítit se „komfortně“ bylo jedinou potřebou člověka 21. století. A základním hodnotícím kritériím všeho – manželství, dovolené, politické či obchodní dohody, lidských vztahů, uměleckých děl.

Čtenářský nebo divácký „diskomfort“ se stává strašákem při hodnocení umění, u řady publicistů nahradil „komfort“ pojmy jako „kvalita“, „hloubka“, „autentičnost“ či nedejbože „pravdivost“ uměleckého zážitku.

Ale to, že krize je šance, vidím od stolu ve stodole, kde píšu tyto řádky. Země si od nás na chvíli oddychla a po třech letech se k nám vrátily vlaštovky. Čtyřicet let sem na ten trám každoročně trefily až z Jižní Afriky, a konečně teď, díky koronakrizi, našly zase cestu domů. A staví si na trámu nade mnou, podepisujíce se mi co chvíli na stůl, už letos třetí hnízdo. V tom druhém měly 7 mláďat. Ty věru nepotřebují „rodinu“ jako předvolební heslo.