Vladimír Just: Režiséři chytřejší autorů?

6. prosinec 2021

Donedávna jsem si myslel, že nelze hrát Hamleta bez Hamleta a Fausta bez Mefista. A taky Sen noci svatojánské bez poctivé šmíry řemeslníků: končící šéf činohry ND však ochotníky škrtl a Shakeaspera, který hře asi moc nerozuměl, vylepšil baleťáky. Přibližně v téže době jsem viděl česko-rakouskou produkci Davida Pařízka, jež hrála Švejka bez Švejka.

Jestliže to tehdy u Pařízka, na rozdíl od Špinara, jakž takž fungovalo, asi jen proto, že Švejk byl v představení přece jen přítomný. Nikoli jako postava, ale téma. Výsostně evropské téma věčných nedorozumění, zdaleka nejen jazykových. Jako princip vyprávění o našem společném česko-rakouském a česko-německém karnevalu absurdity.

Čtěte také

Ale na druhé straně je tu i Václav Havel s jeho Pokoušením: pravda, z gruntu přeonačeným Faustem,  umístěným do jakéhosi postmoderního ústavu na potírání pavěd. A přece tu dramatik ctil tři hlavní archetypy každého faustovského příběhu: kromě Foustky, malé české parodie na velkého mága, tu měl i svého zdrobnělého Mefistíka, grázlíka Fistulu, tajného fízla mocného šéfa. A zachoval i nevinnou oběť jejich kontraktu, Markétku.

Podobně i Michail Bulgakov se ve své hodně divoké románové parafrázi Goethova příběhu bez základních stavebních kamenů faustovského příběhu neobešel. Jeho kulhavý Mefisto, vyslanec Satanův, se jmenuje Azazelo. To on na lavičce u kremelské zdi uzavře osudový kontrakt s agilní Markétkou (která v ruské tradici už od Puškina často přejímá roli pasivních ruských Faustů). To on hrdince dá neviditelnost a schopnost magického letu. Tolik geniální Bulgakov.

Čtěte také

Ne tak ovšem Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka z dua Skútr, čerství vítězové konkursu na šéfy činohry Národního divadla. Myslím, že jejich bezmála čtyřhodinová faustiáda v Dlouhé není pro jejich nástup do Národního vůbec dobrou vizitkou. Stejně „citlivě“, jako když ve své jinak vydařené Kytici v ND udělali u klíčové básně přilepeným happyendem z Erbenovy balady limonádu, otočili kdysi Skútři v Karamazovcích Dostojevského příběh tím, že z něj fakticky vypustili vraha (Smerďakova). Teď tedy nejnověji z románu zase vyškrtli kulhajícího zrzavého ďábla a nahradili ho mňoukajícím a tančícím triem koček a kocourů.

Nepléduji tady vůbec pro otrockou věrnost klasickým, věky prověřeným předlohám. Nechť se hrají Hamleti třeba ve skafandrech, pod vodou nebo na Marsu, nechť tančí, zpívají, stepují, ale strop příběhu se nevyhnutelně bortí, strhnete-li jeden z jeho základních nosných sloupů. A tím je v každém faustovském příběhu, marná sláva, Mefisto.

Čtěte také

U Bulgakova navíc vybavený typicky ďábelskými rysy i krutostí, s níž zlikviduje největšího Markétina nepřítele, režimního kritika Latunského, faktického popravčího Markétina milovaného Mistra (i tento moment Skútři svévolně vynechali, přesto, že právě likvidace tohoto kritika je v románu to první, za čím rozběsněná lítice na koštěti letí do samého sídla sovětského spisovatelstva, které vandalsky zdemoluje). Místo toho, aby si nekazili svou líbeznou love story, Skútři Markétku vybavili láskyplným odmítnutím kritikovy popravy, což je ovšem jiná, nikoli Bulgakovova mstící Markéta.

A tak jsme z temných faustovských končin Bulgakovova příběhu v Dlouhé přešli do mělkých vod muzikálu Kočky, zpestřených jednou nekonečnou módní přehlídkou kostýmů a masek na Satanově bále. Hlavně že se tam hodně tančí, zpívá, stepuje, to se určitě bude líbit, libuje si jeden jinak s úpravou nespokojený dramaturg. Bodejť by ne – muzikál Kočky bude mít vždycky větší šanci na potlesk, než Bulgakovův čistě duchovní román. Snad nás ještě Skútři v ND něčím lepším překvapí, to oni vždycky uměli jak ve špatném, tak v dobrém slova smyslu.

autor: Vladimír Just
Spustit audio