Andreas Sebastian Weiser: „Maazel napsal cellový koncert, protože ho rozzlobil Rostropovič“

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Když A. S. Weiser poprvé spolupracoval s Rostropovičem při provedení slavného violoncellového koncertu Antonína Dvořáka, obával se. „Všichni mě varovali: prosím tě, dej si pozor, on to hraje úplně extrémně, bude to strašně složité. Ale problémy jsem neměl. Samozřejmě jsem si předem nastudoval všechny jeho nahrávky.“ Zato Lorin Maazel se ocitl v opačné situaci. Rostropovič mu jako sólista předváděl tak nečekané věci, že Maazel – jindy pyšný na to, že všechna provedení řídí zpaměti – si musel vzít k ruce partituru.

Patrně to Rostropovičovi nezapomněl. S odstupem času totiž napsal violoncellový koncert, a ne ledajaký. „Tak složitou partituru jsem ještě neviděl,“ popisuje A. S. Weiser. „A Maazel samozřejmě věnoval ten koncert Rostropovičovi.“ Dlužno ovšem dodat, že velký violoncellista provedl premiéru bez chyb a zpaměti – nicméně cvičit nejspíš musel víc než důkladně.

Andreas Sebastian Weiser, šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové a hudební ředitel Státní opery Praha
- Absolvoval Vysokou školu umění v Berlíně
- Studoval u Václava Neumanna při České filharmonii
- Krátce působil jako druhý dirigent Symfonického orchestru Československého rozhlasu
- Záskokem za Semjona Byčkova zahájil dirigentskou dráhu u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu
- Spolupracoval s violoncellistou Mstislavem Rostropovičem a s dirigenty Lorinem Maazelem a Zubinem Mehtou

Příběhy ze života těch nejslavnějších jsou pokaždé vděčné téma. Přesto v našem vysílání netvořilo většinu: ponejvíc se mluvilo o určitých principech, například o roli umělce ve společnosti. Anebo o upozaďování hudby při přípravě operních inscenací. „Někteří lidé to považují za progresivní a moderní, když režisér postupuje proti hudbě. V Německu to zažíváme snad ještě víc než u nás. Už se tomu neříká opera, ale hudební divadlo. Když slyšíte ten název, hned víte, co vás čeká.“

Dirigent na to ovšem přistoupit nemusí: „Hudba sama je velmi silná, dostatečně interpretuje drama a psychologicky vysvětluje vnitřní vývoj osob – a nebrat to na vědomí, to není možné. Pro mě je hudba vždycky na prvním místě.“

Na závěr dokonce zazněl i jakýsi „úkol pro nás všechny“ - otevírat dětem cestu ke kultuře. Tím se přirozeně nemyslí jenom hudba, ale přinejmenším veškeré umění. „Pokud pro to ztratíme smysl, bude naše společnost velmi chudá. Nejen materialisticky. Zabývat se uměním je ovšem složité, to není jen zábava – je to aktivní proces. Ale právě to patří k životu – a patří to i ke svobodě.“

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.