Jakub Waldmann: „Když jsme začali hrát Tábor, celý sál povstal“
Jakub Waldmann přišel do České filharmonie v roce 1982 a očekával, že se zapojí do proudu koncertů a zájezdů s hudbou Smetany, Dvořáky, Janáčka, Mahlera či Beethovena.
Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.
První velkou událostí pro něj ovšem bylo natáčení pochodů a menších skladeb Julia Fučíka pod taktovkou šéfdirigenta Václava Neumanna. To bylo první překvapení. Ostatní kolegové včetně těch starších hráli „lehčí“ repertoár s velkou chutí. I proto zvolil Jakub Waldmann na samotný začátek našeho vysílání hudbu Zimní bouře Julia Fučíka.
Od ní nevedla daleká cesta k připomenutí bouřlivých událostí na podzim 1989, v nichž Česká filharmonie sehrála jednu z významných a vlastně vůdčích rolí. Už na konci října orchestr během zájezdu do Stuttgartu podpořil Václava Neumanna, který odmítl další spolupráci s Československým rozhlasem a televizí na protest proti pronásledování signatářů Několika vět. „A pak přišel 17. listopad a my si byli vědomi, že musíme jít na Václavák. Měli jsme velký transparent „Česká filharmonie nehraje a hovoří“.
Vzpomínám si na jeden silný zážitek, kdy jsme s Liborem Peškem v Obecním domě hráli pro studenty Smetanovu Mou vlast. Sál byl zcela naplněný. Začali jsme hrát, a když začal Tábor, sál povstal jako jeden muž. Tábor a Blaník jsme odehráli a publikum stálo. Viděl jsem i na těch „otrlých“, zkušených matadorech kolem sebe, jak najednou ještě přidali. Hráli jsme s ohromnou emocionální vervou!
Listopad 1989 otevřel cestu k dalším mimořádným událostem. Česká filharmonie dávala koncert pro Občanské fórum, hudebně oslavila inauguraci Václava Havla československým prezidentem. Na jaře 1990 se legendy světového interpretačního umění – Rafael Kubelík nebo Leonard Bernstein. A otevřely se možnosti poznávat svět a jiná měřítka. Samozřejmě i ve sféře orchestrálního umění.
Pro Jakuba Waldmanna to přineslo dlouholeté působení ve Světovém orchestru míru založeném Georgem Soltim a převzatém později Valerijem Gergijevem. „Největší rozdíl jsem cítil v tom, že ani jeden z muzikantů, který v orchestru hrál, si nestěžoval ani na to, že je dlouhá zkouška, ani na to, že se hraje špatná skladba, ani na to, že dirigent nestojí za nic, ani na hotel. Všichni byli doslova vcucnuti do práce. A měli třeba i partituru na kolenou a sledovali, co hrají ostatní.“
Vedle velkých světových sálů pěstoval Jakub Waldmann hudební kulturu v kraji „zapadlých vlastenců“. V Pasekách nad Jizerou, kde se od začátku 90. let každoročně odehrávají Pasecké hudební slavnosti. Je to hudební festival s velkým duchovním nábojem – krásná hudba se potkává s pospolitostí publika i hudebníků, z nichž nikdo nehraje za honorář. Pro všechny jsou Paseky něčím magickým a čím dál vzácnějším.
A podobnou pěstitelskou práci provádí Jakub Waldmann i při svém působení na Hudební škole a gymnáziu hlavního města Prahy, kde je profesorem kontrabasu a zástupcem ředitele. Jsou dnes studenti jiní, než byli před 14 roky, kdy Jakub Waldmann ve škole začínal? „Vyvíjejí se. Jako se vyvíjí celá společnost. Její nabídka, ale i tlak na studenty. To není žádná výtka vůči nim. Nicméně bych si přál, aby byli zvídavější v oblasti samotné hudby. Dnes na spoustu věcí nemají čas. Přál bych si, aby k sobě víc pouštěli nejen to, že se učí na nástroj, ale i víc hudebního rozhledu.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
