Výsadková vojska v Normandii

„Letadla letěla rychle a nízko a doprovázel je hromový rachot protiletecké obrany (...). Náhle hukot motorů utichl, palba přestala a tehdy zaslechla kdesi nad sebou podivný třepetavý zvuk. Vzhlédla nahoru. Přímo do zahrady se snášel padák a pod ním se houpalo něco objemného (...). Asi dvacet metrů od ní dopadl do zahrady vojín Robert M. Murphy, průzkumník z 505. pluku 82. divize. Paní Levraulotová stála jako zkamenělá. Osmnáctiletý parašutista se začerněnou tváří rychle vytáhl nůž, vyprostil se z padáku, uchopil velký vak a vstal. V tom spatřil paní Levraulotovou. (...) Na znamení ticha si podivný zjev přiložil prst ke rtům a rychle zmizel...“

Vznik výsadkových vojsk

S nápadem vysadit z letadel větší počet vojáků v týlu nepřítele přišel už během první světové války generál William Mitchell, velitel amerického letectva ve Francii. Svému šéfovi generálu Pershingovi navrhl vysadit za německými liniemi poblíž Ypres v Belgii celou divizi, což mělo vést k prolomení fronty a postupu spojeneckých vojsk dál do Belgie a severního Německa. Pershing dal nápadu, i přes skeptické stanovisko svého štábu, zelenou a Mitchell začal s výcvikem výsadkářů. Akce se měla uskutečnit v únoru roku 1919, ale než k ní došlo, válka už dávno skončila. Ostatní bojující armády mezitím nelenily a výsadky menšího počtu výsadkářů, mající převážně diverzní charakter, uskutečnily ještě během bojů. Tak francouzští letci vysazovali za frontu vyzvědače a pak je dopravovali zpět, Italové totéž dělali Rakušanům a Němci zase v Rusku provedli sabotáž.

Po skončení války se nikdo dále výsadkovými vojsky nezabýval, ale jak se později ukázalo, úplně se na ně nezapomnělo. Ve třicátých letech se při vojenských manévrech začaly objevovat letecké výsadky a v roce 1935 bylo v Sovětském svazu v okolí Minska vysazeno z letadel 1800 parašutistů a dalších 5700 vojáků bylo na místo určení přepraveno letadly. O rok později, kdy na stejném místě seskočilo 1200 výsadkářů a obsadilo letiště, byli mezi diváky i dva generálové - britský Wavell a německý Student. Za pět let v květnu roku 1941 pak Student právě Wavellovi předvedl brilantně obdobnou akci na Krétě, ale v mnohem větším měřítku.

Padákoví myslivci

Student od roku 1938 intenzivně budoval německá výsadková vojska, z nichž nakonec vznikl XI. výsadkový sbor, tvořený 7. parašutistickou divizí, 22. pěší divizí a transportním letectvem. Platila zásada, že vojáci budou dopravováni na místo určení všemi možnými způsoby, buď na padácích, kluzáky, anebo klasicky dopravními letadly. Poprvé Němci použili výsadková vojska na podzim roku 1938 při záboru Sudet za linií československých pohraničních opevnění v okolí Bruntálu.

Paradoxně teprve úspěchy německých výsadkových vojsk na začátku války v Norsku, kde bylo letecky přepraveno přes 29 tisíc mužů, v Holandsku a v Belgii, kde zase došlo poprvé k bojovému nasazení kluzáků, vedly ve Velké Británii a Spojených státech k urychlenému vytváření obdobných jednotek. V roce 1940 se za oceánem začalo s organizací a výcvikem a na podzim vznikl americký 501. výsadkový prapor, za půldruhého roku pak byla vytvořena 82. výsadková divize. Britové měli už v polovině roku 1941 parašutistickou brigádu a brigádu s kluzáky Horsa, na konci roku už celou výsadkovou divizi.

Po krétské akci, kdy ostrov opanovalo i přes velké ztráty více než 15 tisíc parašutistů, plánovali Němci ještě další výsadkové operace, ale ve skutečnosti se zmohli už jen na akce místního významu. Esesák Skorzeny sice zachránil Mussoliniho ze zajetí, ale naopak snaha dostat tam Tita úspěšná nebyla, stejně jako pokus dopravit 80 letouny nacistické vojáky do týlu Spojenců v Ardenách. To byla také poslední německá výsadková operace. Zatímco na straně Spojenců výsadkové jednotky rostly a mohutněly, na druhé straně byly paradesantní jednotky stále více používány jako ?speciální? pěší jednotky, zacpávající kdejakou díru v obraně. Německé dopravní letectvo ?vykrvácelo? na východní frontě, když zajišťovalo různé vzdušné mosty obklíčeným jednotkám.

Masakr nad Sicílií

Spojenci poprvé použili své výsadkové jednotky ve větším měřítku při invazi na Sicílii v noci z 9. na 10. srpna 1943. Američané nasadili 3405 parašutistů z 227 letounů C-53, Britů bylo 1600 a byli dopravováni v 8 Horsách a 120 amerických kluzácích CG-4A; vleklo je 109 Dakot a 21 Halifaxů. Sicilská akce byla považována za zkoušku na invazi do severní Francie, dopadla však katastrofálně. Jen 12 kluzáků přistálo na místě určení, 47 jich zmizelo v moři a ostatní se vrátily! Rozptyl parašutistů byl až 80 kilometrů. V noci na 12. 7. letělo z Tuniska 144 letounů C-47 a C-53 s posilami - americké protiletadlové dělostřelectvo z nich sestřelilo omylem 23 letouny a zbytek zahnalo zpět. O dvě noci později bylo ze 105 britských Dakot a 30 Halifaxů omylem sestřeleno 20 letadel. Jen pětina vojáků se dostala na místo určení.

Po neúspěchu nad Sicílií byla pověst výsadkových vojsk poněkud napravena při útoku Australanů a amerických výsadkářů na Nové Guineji v září 1943 a také výsadky britských vojsk v Barmě.

Overlord

Po půnoci 6. června se spojenečtí výsadkáři snesli do týlu obránců mezi řekou Dives a Caenským průplavem, na druhé straně mezi St. Marie du Mont a La Fierre na poloostrově Contentin. Spojenci vysadili 17 272 vojáků, Američané nasadili 1662 motorových dopravních letadel a 512 kluzáků, Britové 733 letadel a 355 kluzáků. Na úsvitu už bylo jasno, že letecké výsadky splnily za necelých pět hodin očekávání: zmátly nepřítele, rozrušily jeho komunikace a držíce obě křídla normandského invazního prostoru, do značné míry zablokovaly možnosti přísunu nepřátelských posil.

Za první den invaze byla kluzáky dopravena pětina veškerého spojeneckého válečného materiálu nacházejícího se na plážích Normandie. Letouny dopravily za prvních 50 hodin bojů do Francie 60 tisíc výsadkářů. I když nedopadlo všechno tak přesně jak bylo plánováno, operace se zdařila a ztráty byly přijatelné. Celkem bylo použito 2591 kluzáků, jak britských tak amerických.