Výstava Není noci tak tmavé představuje v krabici ukrytý příběh rodiny židovského architekta Rudolfa Welse

19. září 2020

Pražská Winternitzova vila je dílem známého architekta Adolfa Loose a až do 29. listopadu hostí výstavu o rodině jeho žáka Rudolfa Welse. Židovský architekt Wels byl spolu s manželkou a synem Martinem zavražděn v Osvětimi, přežil jen starší syn Tomáš. Po válce si v Praze vyzvedl krabici s rodinnými dokumenty, ale zavřel ji do skříně svého nového domova v Anglii. Až v roce 1984 ji otevřeli jeho potomci, před nimiž vyvstal velký příběh. Výstava má název Není noci tak tmavé.

V krabici s různými dokumenty rodiny Welsovy byla i ručně psaná kniha U Bernatů, která obsahuje paměti Šimona Welse, majitele malého obchodu na návsi v Oseku u Rokycan, kde rodina žila po mnoho generací. Šimonův syn Rudolf Wels studoval architekturu ve Vídni a jeho další osudy popisuje autor a kurátor výstavy David Vaughan.

Hotel Bellevue v Karlových Varech projektoval architekt Rudolf Wels

„Po 1. světové válce se Rudolf vrátil do svých rodných západních Čech, vzal si za ženu Idu z Chebska, která byla také Židovka, a měli dvě děti. Rudolf byl ve 20. a 30. letech velmi úspěšným architektem, nejdřív na Karlovarsku a Sokolovsku a pak v Praze, kam se rodina přestěhovala v roce 1933. To byl rok, kdy nacisté přišli k moci v Německu, a myslím si, že v československém pohraničí, tedy i na Karlovarsku, už to bylo pro Židy stále těžší.“

V Praze si našli velmi blízké přátele.

„Ta rodina se v Praze úzce přátelila s rodinou kazatele Jednoty českobratrské Josefa Štiftera. Měli se moc rádi, i za protektorátu chodili za nimi do bytu, i když to bylo stále těžší. Jednak Židé měli stále větší omezení, co směli a nesměli dělat, a jednak pro nežidovské rodiny bylo také nebezpečné pozvat Židy k sobě. Ale měli se rádi a dokonce Welsovi vstoupili do Jednoty českobratrské.“

Součástí výstavy Není noci tak tmavé je krátký sedmiminutový film, ve kterém vystupuje i vnučka kazatele Josefa Štiftera Marta Holeková.

Welsovi na oslavě šedesátin kazatele Jednoty českobratrské Josefa Štiftera (uprostřed) v roce 1941. Martin Wels druhý zleva, Ida Welsová šestá zleva, Rudolf Wels pátý zprava. Ladislav Štifter stojí první zprava vedle oslavence

„Rudolf Wels kontaktoval mého dědečka, protože byli skoro stejně staří, navázali spolu osobní přátelství a na pozvání dědečka se dostali do rodiny. Účastnili se i rodinných setkání a ten Martin třeba jezdil s mojí maminkou a sourozenci na tábory a i Tomáš se zúčastnil takovýchto akcí, dokud tady byl. Všichni chodívali i do modlitebny Jednoty českobratrské a stali se tam i členy. Čím víc se stupňovala ta nepříjemné omezení Židů, tím přicházeli o více přátel a cítili se ohroženi, a tak byli vděčni za to, že mohli mít takové místo, kde by se mohli cítit svobodně a nemuseli by se bát.“

Po Mnichovské dohodě požádala rodina o vízum do Spojených států, které však nedostala.

Colin Wels s rukopisem knihy U Bernatů

„Ale Tomášovi se podařilo utéct přes Polsko do Velké Británie, kde za války sloužil v britském letectvu. Hned po válce se vrátil do Prahy. Mezitím už měl anglickou manželku a první dítě a v Praze zjistil, že už nemá nikoho. Ale jeho rodiče zanechali před svou deportací do Terezína nejdůležitější osobní věci u svých přátel Štifterových. Tomáš si vzal všechno z rodinného archivu zpátky do Británie. Ale je smutné, že se svými třemi dětmi nějak nemohl o minulosti mluvit, protože měl tak veliké trauma z toho, co se stalo jeho rodině, že nic nezůstalo z jeho rodiny, která byla před válkou šťastná a milující. Teprve když umíral v 80. letech, jeho syn Colin se rozhodl otevřít tu krabici a postupně dát ty střípky rodinného příběhu zase dohromady.“

V krabici byly i dva velmi výjimečné texty.

Hradčany na kresbě 13 letého Martina Welse

„Jednak U Bernatů, paměti Šimona Welse, které dopsal v roce 1919, které nám dávají krásný obraz židovské rodiny v západních Čechách v druhé polovině 19. století a je to i literárně velmi krásné. A druhá věc, která se mi strašně líbí, je knížka Sancta Familia, kterou napsali Rudolfovi a Idini synové Tomáš a Martin k Vánocům roku 1938 a jsou to scénky z každodenního života rodiny.“

Název výstavy o rodině Welsových souvisí s citátem z knihy U Bernatů: „Není noci tak tmavé, aby nepřišly po ní červánky ranní a nový den.“

Spustit audio