Vztah Jana Nerudy k židům
V polovině října uspořádaly Židovské muzeum v Praze a Ústav pro českou literaturu jednodenní seminář na téma „Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty“. Klasik české literatury 19. století Jan Neruda upoutává dodnes kombinací otevřenosti a nacionalismu, poetického citu a formální inovace, humoru i sarkasmu. A ovšem byl znám i jako autor textu „Pro strach židovský“, považovaného za pravděpodobně první obsáhlý český antisemitský traktát. Mezioborové diskusní setkání v Praze bylo věnováno dobovému kontextu Nerudova protižidovského postoje, ale i dalším souvisejícím otázkám. Informaci o tématu setkání připravil pro naše vysílání dr. Michal Frankl.
V roce 1869 publikoval fejetonista Národních listů Jan Neruda na pokračování pamflet „Pro strach židovský“. Lze tedy Jana Nerudu označit za antisemitu? Zůstaneme-li u obsahu pamfletu, pak bezpochyby ano: Neruda v něm popisuje Židy jako zvláštní národ, který se nemůže za žádných okolností asimilovat, šíří představu židovského spiknutí proti ostatním národům a požaduje hospodářskou emancipaci Čechů od Židů.
Protižidovské motivy se v Nerudových fejetonech objevují již od počátku 60. let 19. století a postupně nabírají na agresivitě. Neruda jistě nebyl žádnou výjimkou: Český liberální tisk s Národními listy v čele v této době nevybíravým způsobem kritizoval Židy za jejich údajné nepřátelství vůči Čechům. Oblíbeným terčem českých novinářů jsou jejich němečtí liberální kolegové, z nichž mnoho bylo židovského původu. Například Davida Kuha, šéfredaktora pražského listu Tagesbote aus Böhmen, běžně zesměšňovali za použití protižidovských karikatur. Kuhovi, u něhož se mimochodem Neruda učil novinařině, nemohli čeští nacionalisté mimo jiné zapomenout, že v roce 1858 umožnil publikaci kritiky falšovaných českých Rukopisů. Přes všechny verbální útoky na Židy však čeští liberálové ve své většině trvali na tom, že Židé se mají vzdát němectví a tradičního židovství a plně se asimilovat do českého národa. Ovšem právě v tom se Neruda od svých kolegů odlišoval.
Neruda očividně během 60. let 19. století prochází proměnou: z údajného přítele Židů a zastánce jejich emancipace se mění ve vyhraněného zastánce antisemitismu – v době, kdy antisemitismus ani jako slovo, ani jako organizované hnutí v Čechách neexistoval. Zatímco v mládí se Židy sympatizoval, popisuje Neruda, poznal později jejich nepřátelství vůči českému národu. Byl tak, vlastními slovy, “oloupen o celý svět ideálů” - zde pravděpodobně odkazuje na své mladistvé sympatie k demokratickému a liberálnímu Mladému Německu. Ovšem právě další z “Mladoněmců”, skladatel Richard Wagner, poskytl svým spiskem „Židovství v hudbě“ Nerudovi inspiraci. Neruda dobře znal zvláště rakouskou a německou protižidovskou literaturu – jeho antisemitismus proto byl – zdá se – doprovodným znakem vyprchání liberálního optimismu a jeho evropského rozhledu.
Protižidovské názory u českých liberálů a Jana Nerudy jako by stoupaly úměrně ztrátě optimismu v úspěch českého národního hnutí, zvláště po zavedení dualismu v roce 1867. Neruda v této době také prochází osobní krizí a roste i jeho nedůvěra vůči liberální politice. Od 60. let protižidovské motivy, byť ne vždy v tak vyhraněné podobě, zůstávají součástí jeho tvorby, jak je patrné například z „Povídek malostranských“.
