Messerschmitt Me-262 Schwalbe

24. březen 2005

"Je to Messerschmitt 262. Nádherný pták - trojúhelníkovitý trup jako žraločí hlava, malá šípová křídla, dva protáhlé proudové motory... Vypálím první salvu. Netrefil jsem ho. Provedu opravu a pálím znovu, rychle, protože získává náskok. Tentokrát zahlédnu dva výbuchy na trupu, třetí na křídle... Exploze na pravé turbíně, začíná okamžitě chrlit obrovské chocholy černého dýmu. Me-262 letí dál na jeden motor. Za několik minut začíná hřát můj motor. S lítostí opouštím ušlou kořist a zaklínám se, že sedřu kůži z těla tomu hlupákovi, který nedávno napsal v technickém bulletinu ministerstva letectví, že Messerschmitt 262 není s to letět jen na jeden motor."

Stěží bychom našli lepší charakteristiku pro asi vůbec nejlepší stíhačku druhé světové války, než jakou po návratu z bojového letu napsal do svého deníku jeden z nejlepších spojeneckých stíhačů války, Francouz Pierre Clostermann. Známé české přísloví o jedné vlaštovce, která jaro nedělá, ovšem platilo i pro jednu konkrétní "vlaštovku". Stíhačku, stíhací bombardér nebo noční stíhačku Messerschmitt 262 Schwalbe (česky "vlaštovka"), který na sklonku války neměl na evropském nebi vážného konkurenta. Přes zcela výjimečné parametry tohoto stroje i přes schopnosti některých německých es, které "dvěstědvaašedesátku" od roku 1944 pilotovaly, Messerschmitt 262 nedokázal zvrátit poměr sil mezi nacistickou Luftwaffe a anglo-americkým letectvem a už vůbec neměl šanci odvrátit porážku Třetí říše.

Projekt Me-262 se na stole objevil už v roce 1938, když byl slavnému konstruktérovi Willymu Messerschmittovi zadán úkol vyvinout novou stíhačku poháněnou dvěma proudovými motory (turbínami) zavěšenými pod křídly. Zatímco trup nového, převratného stroje byl připraven k letu už v roce 1941, vývoj proudových motorů (BMW P.3302) koncernem Bayerische Motorwerke se oproti plánu hodně zpozdil. Němečtí konstruktéři proto přistoupili k provizorní variantě a namontovali do přední části nového prototypu obyčejný pístový motor JUMO 210. Už první testy s tímto nedostatečným pohonem (vůbec první let proběhl 4. dubna 1941) ukázaly dobrou ovladatelnost nového Messerschmittu. V okamžiku, kdy byly nové proudové motory konečně připraveny, sáhli němečtí konstruktéři k netradičnímu, konzervativnímu řešení a kromě obou proudových jednotek ponechali v trupu také pístový motor jako záložní jednotku. Toto prozíravé rozhodnutí se mělo bohatě vyplatit, protože nové, nesmírně poruchové turbíny bez pomoci pístového motoru neumožňovaly Schwalbe ve zkušební fázi odlepit se od ranveje.

Tak jako v několika dalších stěžejních případech, i do projektu Messerschmittu 262 zasáhl svým diletantským rozhodnutím Adolf Hitler. "Z jeho rychlosti až 800 kilometrů v hodině vyplývalo, že by byl (Me-262) schopen předčít všechna nepřátelská letadla. Jenže když letecký konstruktér Willy Messerschmitt Hitlerovi prozradil neúměrně vysokou spotřebu paliva, vedlo to v září roku 1943 k přesměrování priorit ve výrobě. Uplynuly celé tři měsíce, než bylo toto rozhodnutí znovu změněno" (in Kershaw I.: Hitler, 1936-1945 NEMESIS, str. 559).

Z pohledu Luftwaffe měl ovšem daleko katastrofálnější následky druhý Hitlerův krok, který se týkal "Schwalbe". Těsně před prvním operačním nasazením Messerschmittu 262 (nakonec s motory Junkers Jumo 004) se začaly na nejvyšší úrovni vést diskuse o tom, jaké má být vlastně poslání nového letounu, do kterého německý diktátor vkládal tak velké naděje. Techničtí konstruktéři Luftwaffe vůbec nepřipouštěli variantu, že by Me-262 mohl být něčím jiným než stíhačkou. Hitler se ovšem (možná jen kvůli nedorozumění při rozhovoru s konstruktérem Messerschmittem) upnul k představě, že proudový letoun bude možné používat jako bombardér k útokům na Velkou Británii. Führer žil v domnění, že stroj sehraje rozhodující roli při odražení invaze, neboť bude rozsévat zkázu na plážích, až se budou vyloďovat spojenecká vojska. Anglický historik Ian Kershaw uvádí, že skutečný přínos Me-262 nechápal ani Hermann Göring, "který byl ve svých očekáváních stejně mimo realitu, jako jeho Vůdce" (in Kershaw I.: Hitler, 1936-1945 NEMESIS, str. 571).

"Nyní, 23. května 1944, zaslechl na poradě o letecké výrobě na Berghofu s Göringem, Saurem a Milchem zmínku o Messerschmittu ME-262 Schwalbe jako stíhačce. Vložil se do hovoru. Pravil, že přece vycházel z toho, že se toto letadlo konstruuje jako bombardér. Vyšlo najevo, že jeho pokynů z podzimu prostě nikdo nedbal, protože je nebylo možné uskutečnit. Hitler se rozzuřil a nařídil, aby byl Messerschmitt Me-262 Schwalbe navzdory všem technickým námitkám, jež vznášeli přítomní odborníci, vyráběn výlučně jako bombardér. Göring neztrácel čas a ihned tento diktát přetlumočil konstruktérům Luftwaffe. Musel však Hitlerovi sdělit, že zásadní přepracování konstrukčních plánů, jichž je pro tento letoun zapotřebí, pozdrží výrobu o pět měsíců" (in tamtéž).

K prvnímu pravidelnějšímu bojovému nasazení "vlaštovky" tak došlo až v říjnu 1944 v rámci tzv. "Kommanda Nowotny" vedeného skvělým stíhačem Walterem Nowotnym, rodákem z Gmündu na česko-rakouské hranici. Už tato jednotka i přes enormní ztráty způsobené hlavně velkou poruchovostí prvních strojů stíhací verze Me-262 A-1a zaznamenala výrazné úspěchy, na které navázala i stíhací eskadra JG 7. Zdaleka nejslavnější jednotkou, která Me-262 disponovala, ovšem byla na samém konci války Jagdverband (JV) 44. Tu zformoval Adolf Galland poté, co byl zbaven funkce vrchního inspektora stíhacích pilotů. Pod Gallandovým velení si na proudových stíhačkách připisovala jedny z posledních sestřelů války taková německá esa jako Gerhard Barkhorn (celkem 301 sestřelů), Heinz "Pritzl" Bär (220 sestřelů) nebo kupříkladu Walter Krupinski (197 vzdušných vítězství). Ke službě ve "Staffel der Experten", jak se JV 44 říkalo, lákal generál Galland také Ericha Hartmanna, vůbec nejúspěšnějšího stíhače druhé světové války, ovšem marně... S Messerschmitty 262 si na nebi nedokázaly poradit ani americké mustangy či thunderbolty, ani elitní perutě Britského královského letectva (RAF) vyzbrojené moderními letouny Hawker Tempest. Dvěstědvaašedesátka měla kromě mimořádné palebné síly představované čtyřmi kanóny Rheinmetall-Borsig MK 108 ráže 30 mm (za 3 vteřiny vypálily 43,5 kg munice!) tu nepřekonatelnou výhodu, že mohla kdykoli boj odmítnout a vysokou rychlostí se od nepřítele snadno odpoutat. Nejzranitelnější byla Schwalbe při startu a při přistání, což se spojenečtí piloti snažili využít při uplatňování taktiky nazvané "krysí kód". Ten spočíval v tom, že se stíhači nesnažili "lovit krysy" během jejich mise, ale počíhali si na ně nad domovským letištěm, kde zaútočili v okamžiku, kdy Messerschmitt 262 snižoval rychlost, aby mohl před přistáním vysunout klapky a podvozek. Proti této taktice ovšem Němci našli brzy účinnou protizbraň, když nařídili všem Schwalbe vracet se v přízemním letu a snížit rychlost až pod ochranou vlastního protiletadlového dělostřelectva.

V posledních týdnech války startovaly "vlaštovky" i z pražského ruzyňského letiště. Pravděpodobně to byl jeden z ruzyňských Me-262, kdo 6. května 1945 během bojů o rozhlas zasáhl svrženou pumou přímo budovu Československého rozhlasu na pražské Vinohradské (tehdy Schwerinově) třídě. Messerschmitty 262 se uplatnily i v poválečném československém letectvu pod označením Avia S-92 (provedení Me-262 A-1a) a Avia CS-92 (varianta B-1a).

autor: Jiří Hošek
Spustit audio