Zdena Kolářová

Dechovka je pro mnohé lidi hudební žánr, o němž mluví s jistou dávkou shovívavého pohrdání. To přece není žádné umění, to jejich umcaca. Chci se dechovky trochu zastat.

Koukala jsem nedávno z okna. Po chodníku šla mladá maminka s baculatým chlapečkem, který se náhle rozběhl a... spadl. Zůstal ležet, chvíli čekal, jestli ho máma zvedne.

Stále častěji jsou slyšet oborníci, kteří říkají, že lidí, kteří se chtějí  vyučit nějakému řemeslu, ubývá. Pravdou je, že kominíka si musí člověk předcházet.

Není pochyb o tom, že úsměv je velký dar, který můžeme, zcela zdarma, nabídnout jako vstřícné gesto. Někdo měl to štěstí a narodil se s vlídnými, usměvavými rysy.

Víte, co je mural? Já jsem si v novinách přečetla, že velkoplošná malba ve veřejném prostoru. Kultivují se tak třeba protihlukové zdi nebo boční stěny panelových domů.

Říká se, že dobré slovo zmůže víc než bič. Pamatuji se, jak jsem se jako dítě pachtila, abych zažehla obdivné plamínky v očích svých rodičů.

Čas od času se stane, že mi ke všem mým neduhům přibude ještě jeden. Vypozorovala jsem, že je to většinou tehdy, když udělám něco, co se neslučuje s dobrými mravy.

Stalo se to, co by nás nikdy ani nenapadlo. Usmívali jsme se nad japonským zvykem nosit roušky. Teď je nosí celý svět a jen tak se to nezmění.

Máte také svůj mindrák? Tedy pocit jisté osobní nedostatečnosti? Že jste málo vysocí, nebo že jste málo chytří, zkrátka takový psychický úraz, který vás celý život štve?

Přiznám se, že nejsem velký romantik, a když jedu krajinou, na blouznění, jak je krásně, nějak nemám čas. Ale stala se taková věc. Já i můj muž jsme onemocněli covidem.