Židovské muzeum v Praze získalo mimořádné dokumenty o spisovatelovi Karlu Poláčkovi

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dora Vaňáková a Karel Poláček se psem Mydlinkou na střešní terase domu Ruská 1024 v Praze Vršovicích v létě 1943

Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním. Tato slova jsou klasickou ukázkou ironie známého českožidovského spisovatele Karla Poláčka. Židovské muzeum v Praze nyní získalo vzácné dokumenty z jeho posledních let. Ilustrují dobu, ve které napsal svůj asi nejslavnější román Bylo nás pět. Dokončil ho těsně před odchodem do Terezína, kniha však poprvé vyšla až po jeho smrti v koncentračním táboře.

Nový pohled na poslední roky života Karla Poláčka by mohly nabídnout materiály, které do svých sbírek obdrželo Židovské muzeum v Praze darem od paní Zuzany Bílkové. Jedná se o soubor tří dopisnic, které odeslali z Terezínského ghetta Karel Poláček a jeho družka Dora Vaňáková. Kromě nich dostalo muzeum také dobové fotografie ze společného života Karla Poláčka a jeho přítelkyně. Ty pořídila jejich sousedka Anna Vlková, vysvětluje kurátorka Jana Šplíchalová.

„Velmi vzácnou část souboru představuje kolekce fotografií – amatérských momentek malého formátu, které jsou sice nekvalitní, ale dokumentační hodnotu mají obrovskou. Většina z nich je pořízena na střešní terase domu, kde bydlela Dora Vaňáková, k níž se později přistěhoval Karel Poláček. V tomto domě žila i Anna Vlková. Tam došlo k seznámení. Na záběrech je vidět, že Anna Vlková se nebála vyfotografovat s Židy, protože byli její přátelé.“

Karel Poláček a Dora Vaňáková u domu v Ruské 1024 v Praze Vršovicích v létě 1943

Většina těchto materiálů byla publikována v různých sbornících, které postupně vycházely v rámci Poláčkovských sympozií v Rychnově nad Kněžnou. Teď ale budou zpřístupněny pro badatelskou i širokou veřejnost.

Karel Poláček ani v těžkých životních podmínkách neztratil smysl pro humor.

„Dopis, který psal Poláček formou recese, adresoval Anně Vlkové. Dopis psal jménem psa, jezevčíka Bibiny. Bibina v roce 1941, ze kterého údajně dopis bez datace pochází, píše: ‚Vy jste si pěkně odjeli a zanechali jste mne mezi cizejma lidma. Oni jsou sice na mne docela hodní, jakoby ani nebyli Židé, ale to víte, nejsou z přízně, a tak člověka celkem odbudou nějakých tím blafem.‘ Tohle je ironická poznámka Karla Poláčka, kterou ventiluje to, co musel prožívat nejen on, ale i řada dalších obyvatel, kteří byli podle norimberských zákonů označeni za Židy.“

Uvedené materiály by neměly zůstat pouze v archivu muzea.

Portrétní fotografie Karla Poláčka s věnováním Anně Vlkové krátce před nástupem do transportu, 30. 6. 1943

„My jsme si říkali, že by byla obrovská škoda, kdybychom to jen zveřejnili na webových stránkách. Proto jsme se rozhodli, že bychom rádi během podzimních měsíců uspořádali v prostorách našeho vzdělávacího kulturního střediska cyklus večerů věnovaný právě Karlu Poláčkovi.“

Osud Poláčkovy rodiny byl podobně tragický, jako byly osudy mnoha židovských rodin. Z celého příbuzenstva přežila pouze dcera Jiřina z Poláčkova prvního manželství. Tu stihla Dora Vaňáková vypravit do Anglie, a tím jí zachránila život.

Jak se dnes žije Židům v Polsku? A proč se Židé ve středověku živili půjčováním peněz? Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.