Život a cesty Emila Holuba. 2. část – Do země Mašukulumbů

11. únor 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Emil Holub na lovu antilop. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Sedm let v jižní Africe (1880-81)

Svou druhou výpravu chtěl cestovatel Emil Holub pojmout jako velkou expedici napříč celou Afrikou.

O životě Emila Holuba nám vyprávěla afrikanistka a bývalá chargé d‘affaires České republiky v Keni a Zimbabwe Marie Imbrová. Ocitáme se ve Vídni na počátku 80. let 19. století, kdy se Emil Holub rozhodl, že na svou druhou výpravu nepojede sám:

„Chtěl si vybrat pomocníky a chtěl také získat podporu rakousko-uherských institucí a pochopitelně dvora. Podporu měl přislíbenou a při hledání pomocníků prošel na 700 nabídek, ze kterých si vybral šest mužů, o kterých se rozhodl, že ho budou doprovázet. Těsně před tím, než se na tu výpravu vydal, když už měl všechno připraveno, se Holub oženil. Vzal si mladou Rosu Hofovou, se kterou se seznámil v době, kdy připravoval velkou vídeňskou výstavu. Byla dcerou správce Prátru a tatínek uvědomil pana Emila Holuba, že Rosa s ním strávila tolik času a tolik mu při té výstavě pomáhala, že by pro ni bylo společensky velmi těžké, kdyby ji pan Emil Holub takto opustil. No a milá Rosa, česky se jí říká Růžena, řekla, že s ním do Afriky pojede také. A když se podíváme do jeho cestopisu, tak mu byla velmi, velmi užitečná. Zachránila Emilu Holubovi život.“

Druhá africká cesta

Na svou druhou africkou cestu se Emil Holub s manželkou a šesti společníky vydal na konci roku 1883. Jak už bylo řečeno, měl před sebou velkolepý cíl. Chtěl projít celou Afriku od Kapského města až do Káhiry.

„Na tuto cestu byl vybaven 164 bednami cestovního materiálu a také doporučením kapské vládě, kde byla razítka institucí Rakousko-Uherska. To bylo pro některé úřady v Kapském městě signálem, že Emil Holub je členem expedice, která chce směřovat někam do nitra Afriky, kde měli své zájmy jak Britové, tak i samotná správa Kapského města. První věc, kterou kapská správa udělala, byla, že zkontrolovala veškerý obsah těch 164 beden. Udělala soupis, co se může dál vézt a z čeho bude zaplaceno clo, což byla pro Emila Holuba velká položka. Takže mu trvalo dlouho, než vyřídil procedurálně tyhle věci.“

Nebezpečný noční pochod. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Emila Holuba Sedm let v jižní Africe (1880-81)

Dobytek a malárie

Pobyt Holubovy expedice na území Kapského města byl poměrně drahý, hodně ho stály i další přípravy.

„Na to, aby se naložilo 164 beden materiálu, se musely koupit povozy, tažní voli, musela se sehnat, jak bychom dnes řekli, servisní posádka – někdo, kdo s tím zvířectvem uměl zacházet. Muselo se naplánovat, kde budou zastávky. Ten dobytek se musel někde pást, musel odpočívat, měl nějaké nemoci. Ty nemoci postihly i Holubovy druhy, protože se výprava kvůli dobytku musela pohybovat poblíž řek, kde byla tráva; většina z nich dostala prudkou malárii. Dále se pohybovali na území kmenů, které sice Emil Holub znal, ale je něco jiného, když tam přijde jednotlivec, kterému se to vyjednávání a přístřeší lépe zařídí, než celá expedice, pro kterou musel Emil Holub vždycky rozbíjet za vesnicí tábor. Takže se tam dávaly dary za to, že tam ten tábor může být.“

Komplikace s domorodci

02559782.jpeg

„Během první cesty Emil Holub vystačil s korálky, s nožíky, sekerami, hřebíky. Teď už konstatuje, že někteří náčelníci chtěli vyloženě jeho zbraně. Nebo že se změnila móda v korálcích. Mezi těmi náčelníky docházelo k určité řevnivosti; někde Emil Holub byl vítán, někde nebyl. Někdy si musel najmout úplně jiné průvodce, protože ti předchozí odmítli vstoupit na území jiného kmene a pak došlo i k nešťastné bitvě u Galulongy. Ale ještě předtím došlo ke krásném naplnění Holubova snu, kdy s Růženou Holubovou přišel znovu na Viktoriiny vodopády. On je chtěl své ženě představit v té nejlepší formě a fázi a existují kresby, jak se tam s ní prochází. Je také hezké, že ona se na tu cestu, jako dívka z poměrně dobře postavené rodiny, vypravila i se svou výbavou, takže je na těch vodopádech v klobouku, ve stylové sukni až ke kotníkům a s honzíkem. To byl skutečně zvláštní výlet koncipovaný tak, aby Růžena Holubová ty vodopády viděla z toho nejhezčího pohledu a úhlu. Tam, myslím, měl Emil Holub pocit naplnění a sebeuspokojení. Věřil, že cesta pokračuje dál a ještě nevěděl o tom, že se střetne s Mašukulumby.“

Kdo byli Mašukulumbové?

Kde se s nimi Emil Holub setkal – a žijí v oné části Afriky i dnes? O tom stále hovoří afrikanistka Marie Imbrová.

„Mašukulumbové je původní název, který Emil Holub převzal od etnik, která s tímto kmenem sousedila. Je to název hanlivý. Dnes je to kmen Ila-Tonga, který žije podél řeky Kafue; samotná ta osada, kde došlo ke střetu Emila Holuba s Mašukulumby, je na území dnešní Zambie. To je nejzazší bod, kam Emil Holub došel. Na to území se vypravil počátkem června roku 1886. Šel tam z území kmene Maruců, kteří už ho předem varovali. Emil Holub v té době už neměl dostatek tažných zvířat a nosičů. Domníval se, že se mu podaří toto s vládcem Mašukulumbů vyřešit. Postupoval velmi pomalu, protože tam nebyla před ním žádná evropská výprava. 7. července prošli kolem vesnice Kibondu; to bylo poslední obydlené území, kde ještě žili domorodci spřátelených kmenů a ti potom odmítli dál pokračovat. Emil Holub byl odkázán pouze na své druhy, na svou manželku a na ty nosiče, které skutečně musel přeplatit. Šli jenom ti nosiči, kteří s vidinou zisku překonali strach, což se potom projevilo tak, že při samotné bitvě uprchli. Po celou cestu na území Mašukulumbů byla expedice sledována a náčelníci, který byli pod správou kmene Mašukulumbů, se obávali, že když Emilovi Holubovi poskytnout nosiče, ocitnou se v nemilosti. Emila Holuba vydírali tím, že mu nosiče poskytovali pouze na krátkou dobu, chtěli čím dál větší dary a Emil Holub postupoval pomalu i proto, že pak už každé zastavení budoval jako opevněné. Jeho pohyb sledoval i náčelník kmene Mašukulumbů. Obě strany o sobě sbíraly informace a Emil Holub cítil, že z toho území buď bude muset nedobrovolně odejít, nebo že bude muset vyhledat pomoc.“

Účesy Mašukulumbů. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Emila Holuba Sedm let v jižní Africe (1880-81)

Bitva u Galulongy

Když Holubova výprava rozbila svůj tábor u vesnice Galulongy, dozvěděl se Emil Holub od svých nosičů – kteří to do jisté míry, jak se říká, „hráli na obě strany“ – že někde poblíž by měl tábořit jakýsi portugalský obchodník. Rozhodl se, že ho vyhledá a že se s ním spojí. Když byl pryč, tábor byl přepaden Mašukulumby. Holub uslyšel střelbu a okamžitě se vrátil. Když viděl, jak mu domorodci drancují zavazadla a trhají deníky, vrhl se k nim a začal jim je brát. Když ho dva mašukulumbští bojovníci chtěli zabít, Růžena Holubová je zastřelila. Maškulumbové se zalekli a paní Růžena pak u domorodců získala velký respekt. Výprava Emila Holuba už ale po této příhodě ve své cestě dál nepokračovala a vrátila se.

Expedice byla zdecimována. Přesto přivezla spoustu etnografického materiálu. Pro některé africké státy jsou dnes Holubovy zápisky jediným zdrojem informací o jejich předcích a rádi se k nim vracejí.

Polní lékárna. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Emila Holuba Sedm let v jižní Africe (1880-81)

Sláva, nemoc a dluhy

Emil Holub se ze své druhé africké cesty vrátil v roce 1891. I přes neúspěch, který ho v Africe potkal, nijak nezahořkl. Sbírkového materiálu i tak přivezl dost. Jak říká Marie Imbrová, bylo ho tolik, že stačil na dvě obrovské výstavy ve Vídni a v Praze. Výstavy ale Emila Holuba uvrhly do velkých dluhů, ze kterých se do konce života nevyvázal. Sbírky se mu nepodařilo celistvě prodat žádné velké domácí instituci a tak je rozdal školám a menším vzdělávacím zařízením. Do Afriky se už nepodíval. Zemřel v roce 1902 ve Vídni.

O odkaz Emila Holuba dlouho pečovala jeho žena Růžena, která ho přežila o celých 56 let. V roce stého výročí narození Emila Holuba, roku 1947, byla i u otevření pamětní výstavy v jeho rodných Holicích. Později darovala řadu exponátů Holubovu muzeu, které bylo v Holicích otevřeno v roce 1956. O deset let později dostalo současnou budovu. Památník Dr. Emila Holuba je v současné době v rekonstrukci, ale ještě letos v květnu nebo v červnu by měl být znovu zpřístupněn veřejnosti. Do té doby si můžete Emila Holuba připomenout v žateckém muzeu, na výstavě, jejíž spoluautorkou je právě afrikanistka Marie Imbrová, se kterou jsme si o životě slavného cestovatele povídali.
A jak si připomínají Emila Holuba v Africe?
V roce 2005 byla před Národním muzeem Zambie ve městě Livingstone odhalena jeho busta, kterou vytvořil zimbabwský sochař Last Mahwahwa. S trochou nadsázky snad můžeme říci, že potomci bojovných Mašukulumbů na „bílého kouzelníka“ nezapomněli.

Afrikanistka Marie Imbrová s bustou českého cestovatele dr. Emila Holuba


Vysíláno v Planetáriu č. 07/2012, 11. - 17. února.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.

Čtěte také:
Život a cesty Emila Holuba. 1. část – Sedm let v Africe

autoři: frv , Marie Imbrová
Spustit audio