Zmizet
Chuť ke psaní a evidentní schopnost převyprávět běžné situace tak, aby vynikla jejich skrytá tragika, to jsou nejsilnější devizy spisovatelky a scenáristky Petry Soukupové (1982). Ve své knize nazvané Zmizet se opět věnuje rodinným vztahům a zkoumá jejich možnosti, stránky silné i slabé.
Předností Petry Soukupové je talent, s jakým umí do povídek koncentrovat závažné životní příběhy. Její prvotina K moři byla jakousi skicou o tom, jak vzniká nesmiřitelnost a z jak nicotných pramínků může vyvěrat záplavná řeka neporozumění. V knize Zmizet jsou řemeslně bravurními náhledy do standardních rodinných vztahů, jež jsou narušeny zdánlivými drobnostmi natolik, že se stanou základem pro osudová vyústění.
První povídka s názvem Zmizel je ve svém obsahu nejtragičtější. Na počátku je běžná, vcelku bezproblémově funkční rodina se dvěma chlapci. Předzvěstí neblahých událostí je nehoda mladšího ze synů, následkem které je nutná amputace části nohy. Zásadně destruktivním momentem je ale náhlé zmizení staršího z chlapců. Soukupová užívá osvědčený pohled skrze oči dítěte. Zdůrazňuje tak zpodobení rodinných poměrů a situací. Doslova mrazivě vyznívá nezáludné až lapidární líčení jednotlivých okamžiků. Na jednu stranu ukazuje schopnost dítěte vyrovnat se i s velkým tělesným zraněním, současně naznačuje, o kolik bolestnější jsou zranění duše.
V povídce Na krátko se žádná tragédie neodehraje. Rozvedená matka se stará o své dvě děti, dceru a syna, kteří se mezi sebou běžně sourozenecky škorpí. Každý z nich má jiného otce - jeden žije v Americe, druhý ve Švédsku. Vše plyne klidně do doby, kdy se ukáže, že "švédský" otec bydlí docela blízko a o syna má zájem. Soukupová zde spíš náznakově vyznačuje sbližování s "nalezeným" rodičem; ovšem skvěle vypráví o pocitech a představách klučičího světa, jehož rozlišení "má mě rád - nemá mě rád" je ještě stimulováno dosažitelností požitků a výhod. Autorka se ve svých prózách nevěnuje zásadním popisům psychologických profilů jednotlivých postav. Ale dokáže vyzdvihnout a zpodobnit určité okamžiky a podmínky, díky nimž se způsob uvažování projeví a rozkryje.
Třetí vyprávění nazvané Věneček se poněkud vymyká z předchozí linie. Čtenář se setkává s dospělými ženami, sestrami Hanou a Helenou, které po letech a po smrti rodičů zjišťují, že měly společného otce, a ne každá rozdílného, jak se domnívaly. Tady pracuje Soukupová s komplikovanější stavbou příběhu, prolíná časové roviny, nahlíží na jednotlivé poměry a vztahy z různých pohledů. Ukazuje jak se představy, s nimiž sestry dlouhá léta žily a o které opíraly smysl svých životů, náhle zhroutily. Rozehrávají se zde otázky, jak sdílet pravdu, jak je snadné vytvořit lživý obraz a podmanivé ho přijmout a jak obtížné, ale současně záchranné, je vracet se a hledat původní obrazy.
Při četbě povídek Petry Soukupové nepochybně zaujme věcnost, s níž popisuje události, jejichž následky jsou zhoubné. Tam, kde by bylo možné si představit scénu velikosti antického dramatu, autorka použije prostý deníkový záznam, místo deklamace aplikuje hádku o domnělé zbytečnosti. Je zajímavé a poutavé sledovat, jak se maličkosti kupí, ve skrytu "otravují" své nositele a zavádějí je až na hranici katastrofy.
Petra Soukupová, Zmizet, Host, Brno 2009, 344 str.
