Zvířecí poradna pro vaše mazlíčky – změna chování fenky

Dobrý den.

Obracím se na vás s dotazem ohledně změny chování naší fenky. Máme 13ti letou fenku pudl toy. Je to zlatíčko naší rodiny. Je neskutečně hodná, milá a poslušná. Snažila jsme se od malička ji vychovávat tak, aby mohla klidně chodit bez vodítka a poslechla na slovo.
Poslední dobou se začala ale podivně chovat. V době, kdy odejdeme do práce, začne šmejdit po bytě, strhá z věšáků bundy, kabáty, ručníky, utěrky. Pustí se (vyhází) i do ovoce, které máme na misce. Celé dny podle sousedů kňučí, což dříve nedělala. Občas při odchodu si posteskla, ale nikdy sousedé nic víc neříkali.
Začali jsem celkem všechno zavírat do pokoje, abych jí nedávala možnost toto dělat, ale ona si najde vždycky něco , co nás opět překvapí.
Nechápeme její změnu chování. Snad jen na bližší upřesnění – posledních půl roku začala špatně vidět. Veterinární lékař řekl, že na jedno oko nevidí už vůbec a je otázka času, kdy přestane vidět i na druhé. Špatně slyší. Samozřejmě, že věk má vyšší, ale přesto se takto ještě před 2 měsíci nechovala.
Nevím zda změna může souviset s tím, že jsem byla do července rok bez zaměstnání a tak jsme spolu trávili veškerý čas.
Proto bych chtěla požádat o radu, jak její chování opět vrátit do původního stavu. Bezproblémového. Nepomáhá výprask, potrestání tím, že se s ní nikdo nebaví, domluva, prostě nic. Máme ji rádi a tak nakonec je nám jí i líto, že ji trestáme. Vzhledem k jejímu věku a zdraví se nám nechce být na ni zlí, ale něco s tím dělat chceme.
Moc vám předem děkuji za radu a tím i pomoc nejen nám, ale i naší milé fence. Máme ji moc rádi. Je prostě členem rodiny.
S pozdravem, S.

Dobrý den paní Styblíková.

Nejprve děkuji za důvěru a zaslání dotazu. Nemyslím si, že za změnou chování Vaší fenky stojí slepota, nebo konkrétní hmatatelný „fyzický“ problém. Na stařeckou slepotu, která postihuje většinu psích seniorů, si pejsci zvykají dobře – je to tím, že slepota nastupuje postupně a většinou žijí tito pejsci ve stálém, dobře známém prostředí – prakticky za těch mnoho let znají byt a okolí zpaměti, orientují se čichem a hmatem , nikoliv jen zrakem. Problém u slepého pejska vznikne v případě změny (přestavba bytu, přestěhování se…). Proto bych ve Vašem případě změnu chování slepotě nepřičítala. Nelze však vyloučit jiné příčiny změny chování – vzhledem k věku nelze opomenout nádorová onemocnění nebo onemocnění vnitřních orgánů (játra, ledviny, nadledvinky, štítná žláza). Tyto věci by měl vyloučit veterinární lékař na základě klinického vyšetření Vaší fenky a po odběrech krve na vyšetření.

Vzhledem k tomu, jaké změny nastali ve Vašem osobním životě, tak se u Vaší fenky spíše jedná o poruchu chování, která se nazývá separační úzkost. Jedná se o strach z odloučení a samoty – ve vašem případě se jí prostě stýská po Vás, byla zvyklá mít Vás stále v dosahu ale nyní opět chodíte do zaměstnání…

Separační úzkost je nejčastější poruchou chování psů. Tento problém vychází z normálního druhového chování psů. Pro psa je přirozený život v sociální skupině – ve smečce. Osm a více hodin samoty, kdy je rodina mimo domov, je pro mnoho psů obrovská psychická zátěž. Psi dávají svůj strach najevo různě, podle povahy, typu nervové soustavy a zkušenosti. Někdy již jen náznak odchodu majitele vyvolá u psa zrychlení tepu srdce, třes, nadměrné slinění a snahu o těsný kontakt. Po odchodu majitele pes štěká a vyje, škrábe na dveře nebo na podlahu či zeď kolem dveří. Dalším častým příznakem této poruchy je močení nebo kálení doma, obvykle brzy po předchozím vyvenčení. S velkým nervovým vypětím a strachem bývá spojeno i přeskokové chování – kousání a trhání různých předmětů nebo sebepoškozování (olizování a okusování tlapek i jiných částí těla).

Jak psa zbavit separační úzkosti?

Je to obecně velmi těžký úkol, který vyžaduje hlavně trpělivost. Znamená komplexní řešení – změnu Vašeho chování a pokus o převýchovu psa – což je u takto staré fenky velmi těžké. Na začátku Vám může veterinář pomoci určitými medikamenty (jedná se převážně o mírně utlumující léky používané jako antidepresiva). Tyto léky jsou indikovány jen na začátku komplexní terapie a jejich podávání je vždy dočasné!!! Na trhu jsou ale také preparáty na přírodnější bázi, které by stálo zato vyzkoušet. Jedná se o spreje či obojky uvolňující uklidňující vůně (feromony), pritištěkací obojky, nebo tablety či kapky Serene UM. Velkou pomoc mohou představovat homeopatické léky, vybrané podle individuality pacienta, které zharmonizují jeho psychický stav, čímž urychlí a zlepší výsledky výcviku (existují veterináři specializující se na homeopatii).

Obojky proti štěkání nezaberou pokaždé. Jde o sprejový antištěkací obojek. V něm je zabudovaný mikrofon, který snímá zvuk. Když pes zaštěká, dostane slabou vodní spršku. Zvíře pak brzy přijde na to, že v obojku štěkat nemá. Tato pomůcka proti štěkání ale nezabírá na všechny hlasité mazlíčky. Pokud pejsek štěká z nudy, může být tento obojek užitečný. Jestli ale štěká ze zoufalství, že je sám, může obojek problém ještě zhoršit.

Kromě sprejových obojků lze vyzkoušet i obojky napuštěné psími uklidňujícími feromony. Feromony jsou přírodní chemické látky, které produkují jak lidé, tak i živočichové. Na rozdíl od běžných vůní je ale nelze zaznamenat čichovými žlázami v nose, ale orgánem ležícím na patře u ústí nosní a ústní dutiny (tzv. Jakobsonův orgán). Jakmile tento orgán feromony zaznamená, vyšle zprávu do mozku a začne stimulovat příslušné mozkové centrum. Feromony jsou k dostání také ve formě odpařovačů do zásuvky nebo sprejů. Jak je možné, že se psy odnaučí štěkat? Tyto feromony totiž vylučují kojící fenky z mléčné žlázy, proto u psů vyvolávají pocit klidu a bezpeční. Feromony jsou užitečné hlavně u štěňat, když si zvykají na nové prostředí. Tato vůně maminky ale působí i na dospělé psy. Hodí se například, když jsou umístěni přes dovolenou ke známým nebo do hotelu. Využít se ale dají i při cestování nebo tehdy, pokud má pes strach ze silných zvuků. Sprej s feromony použijte i na ta místa v bytě, kde se pes nejčastěji vyskytuje. K dostání je i difuzér do zásuvky (D.A.P.), ten uvolňuje vůni kontinuálně asi 1 měsíc Výrobky s obsahem feromonů získáte u vybraných veterinářů. Nutno ještě podotknout, že feromony nemají na člověka žádný negativní vliv, lidé je ani nezaregistrují – necítí je a tedy nevnímají.

Důležitou součástí „léčby“ je převýchova. U pejsků s touto poruchou chování je důležité, aby si postupně zvykali na samotu. Minimálně prvních několik dní výcviku by pes neměl zůstávat samotný na dlouhou dobu (několik hodin). V tomto období se vyplatí, při delší plánované nepřítomnosti pána, zajistit psovi náhradní společnost. Pomalu je učte, že i když odejdete, vždy se vrátíte. Pejsek musí pochopit, že odchod není nic mimořádného. Napodobujte rituály, které děláte, když odcházíte. Zkuste se například obléknout, ale nikam nejít. Postupně přidávejte obtížnost. Odejděte z bytu, ale nedovřete dveře a vraťte se. Pejska, který neštěká ani nekňučí, odměňte. Po několika pokusech pes pochopí, že se nemusí bát. Pak můžete odejít na minutu, na deset minut, na půl hodiny, až si váš mazlíček zvykne. Nikdy psa za štěkání nebo ničení věcí netrestejte – to by mohlo situaci jen zhoršit. Naopak za vhodné chování ho odměňujte pamlskem.

Užitečná jsou pomocná opatření ke snížení závislosti psa na majiteli. Psovi se nedovolí spát v pánově posteli, sedět mu na nohách, všude jej následovat.. Tato opatření jsou dočasná – jakmile pes přestane jevit známky strachu z odloučení, můžete se s ním mazlit jako dřív.

Nezapomeňte, že pes se sám doma nudí. Proto mu pořiďte hračky, se kterými si vyhraje. Jestliže obyčejné hračky nestačí, pořiďte pejskovi společníka - druhého psa nebo kočku. Ideální je, když spolu od začátku vyrůstají. Společně se zabaví a pes nemá důvod ke štěkání. V případě, že koupíte štěně ke staršímu psovi, obvykle se nový mazlíček naučí být sám. Pokud ale starší pes samotu špatně snáší, hrozí riziko, že se separační úzkost přenese i na štěně. Proto se toto řešení doporučuje jen v případě, že byl zvyklý zůstávat doma s druhým zvířetem (psem nebo kočkou), které ale zemřelo.

Na závěr bych Vám poradila konzultovat Váš konkrétní případ s veterinářem specializujícím se na poruchy chování, který by Vám měl „léčbu ušít na míru“. V poslední době se poruchy chování u zvířat rozmohly a veterinární lékaři na to byli nuceni zareagovat svou specializací na psychologii. Proto věřím, že se Vám podaří ve Vašem okolí někoho takového sehnat a problém řešit.