Co má Island společného s Marsem? Písečné pouště
Někdy nás může zdravý selský rozum klamat. Tak třeba na Sahaře byste ledovce asi nehledali. S stejně tak byste zase třeba na Islandu nehledali písečné pouště. V případě Sahary vás zdravý rozum neklame, v případě Islandu už ano. Na Islandu totiž pouště jsou, a to o rozloze mnoha tisíců kilometrů čtverečních. Když se tam zvedne silný vítr, písek prý začne na některých místech létat vzduchem tak rychle, že dokáže během chvíle obrousit i lak z auta.
Fouká všude a fouká téměř pořád. Je to normální a přirozené. Island je ostrov v severním Atlantiku. A tam se vítr jen tak nezastaví.
Na jihu ostrova je zvláštní krajina. Mezi pobřežím, o které se tříští vlny Atlantiku, a strmými kopci, na kterých jsou ledovce, je někdy široký, někdy úzký pruh placaté země pokrytý černým pískem. Jde o pozůstatek nedávných sopečných výbuchů.
V mracích se schovává sopka Eyafjallajökull a pár kilometrů dál sopka Grimsvötn. Sopečný popel je to, z čeho islandské pouště vznikaly a nadále vznikají.
Sopka Eyafjallajökull Islanďanům před dvěma roky pořádně zatopila
Tímto jevem se dlouhodobě zabývá profesor Ólafur Arnalds z islandské Zemědělské univerzity. Tam se s ním, kousek za Reykjavíkem, potkávám.
„Na Islandu jsou písečné bouře o rozloze 20 tisíc kilometrů čtverečních. Z mnoha výzkumů víme, že během obzvlášť silných bouří prolétne přes metr široký pás až půl tuny prachu a písku. Je to velmi mocná síla,“ popisuje, jak vypadají islandské bouře.
„Během sopečné erupce Eyafjallajökull vznikla vrstva písku a sopečného popela tlustá jeden centimetr až jeden metr. A to do vzdálenosti dvaceti kilometrů od sopky,“ vzpomíná na jaro 2010, kdy sopka Eyafjallajökull vybuchla.
„Tento materiál je velmi lehký, vítr ho snadno unáší. Následující léto tak bylo velmi suché. Zaznamenali jsme hodně písečných bouří, které zhoršovaly viditelnost, a to i v Reykjavíku, který leží sto padesát kilometrů od sopky. Kromě toho se objevila i zdravotní rizika. Ve vzduchu bylo během největších bouří tolik sopečného prachu, že lidé raději zůstávali doma a nevycházeli,“ dodává.
V okolí islandských sopek chybí lesy
U stolu s námi sedí i Johann Thorsson z islandského Úřadu na ochranu půdy, který se sopečnými pouštěmi také zabývá. Na mapě mi ukazuje planinu Mýrdalssandur, na které jsem před několika dny byl a kde vítr tak pekelně foukal.
„Tato velká písečná rovina je velmi nestabilní. V létě tu je až pět prudkých bouří. Místní lidé to dobře znají. Pokud jedete napříč touto oblastí během bouře, tak vám písek obrousí z auta všechen lak,“ upozorňuje.
Auta však vědcům na srdci tolik neleží. Jak říká Johann Thorsson, létající sopečný popel ničí okolní vegetaci. Podle Ólafura Arnaldse je řešení nasnadě: „Potřebujeme do přírody vrátit lesy, zvlášť v blízkosti sopek.“
Les dokáže udržet sopečnou masu na místě a uchrání ji i před prudkým větrem. Lesy by sice zmírnily dopad písečných bouří na přírodu, islandské pouště by však nezmizely. Patří k Islandu, stejně jako k němu patří sopky.
Jako na Marsu
Ólafur Arnalds i Johann Thorsson mluví o islandských pouštích jako o unikátu. „Jsou výjimečné, protože jsou sopečného původu. Čedičový písek je na Zemi velmi neobvyklý. Musel byste letět na Mars, abyste našel podobné podmínky,“ neskrývá první jmenovaný.
Přiznám se, že jsem netušil, že Islanďané a Marťané mohou mít něco společného. Johann Thorsson však souhlasně přikyvuje: „Co se týče písečných pouští, jsme na tom podobně.“
Celoživotní fascinací jsou sopky i pro Pavlu Waldhauserovou, která v současnosti působí na islandské Zemědělské univerzitě. Podílí se tam mimo jiné i na měření sopečného prachu. Ocitla se někdy uvnitř písečné bouře? A co takový písečný popel dělá s lidskými plícemi? Také na to se jí zeptal moderátor Vladimír Kroc.
Zobrazit Island na větší mapě
