Indián z kmene Navahů se našel v rozhlasové práci
Skrýval v sobě rozhlasového moderátora celý život, ale zjistil to až na stará kolena. Šedesátiletý Eugene Plummer pracuje v soukromém rádiu, které vysílá v navažštině.
Autorádio je v Americe víc než jen zdroj informací. Hlavně při dlouhých přejezdech polopouštní krajinou jihozápadu. Nekonečné hodiny jízdy vám hlas z rádia zpestří jako jediný společník široko daleko. A jestli projíždíte Arizonou nebo Novým Mexikem, máte dost velkou naději, že nebude mluvit anglicky ani španělsky, ale v indiánském jazyce Navahů.
Seznamte se navažským moderátorem Eugenem. Jeho královstvím je studio soukromé stanice KYAT v Gallupu v Novém Mexiku.
Není po pravdě řečeno žádný mladík. Jeho pořád ještě hustou, ale silně prošedivělou indiánskou kštici obepíná šátek vázaný ve stylu čelenky. V kulaté tváři jako by měl zapsaný každý rok tvrdého života.
Oči mu vesele hrají a je znát, že má svou práci hodně rád. I když k ní vedla křivolaká cesta.
Navažštinu ovládá lépe než angličtinu
„Navažština je můj rodný jazyk. Anglicky jsem se naučil až ve škole. Dodnes s angličtinou tak trochu bojuju, někdy hledám těžko slovo. Dokonale se dokážu vyjádřit jen v navažštině,“ popisuje.
Právě tahle jazyková dovednost pomohla Eugenovi změnit životní dráhu v době, kdy už v to skoro nedoufal.
„Vždycky jsem pracoval na stavbách nebo jako nádeník. Protloukal jsem se, jak se dalo. V roce 1996 jsem boural v autě a vážně se zranil. Těžká fyzická práce už pak nepřipadala v úvahu,“ vzpomíná.
Životní změna přišla vlastně náhodou
Eugene začal před padesátkou přemýšlet, jak dál. Díky vzdělávacím programům pro indiány si nejdřív mohl doplnit zadarmo vzdělání.
„Vrátil jsem se do školy a absolvoval různé kurzy na Státní univerzitě Nového Mexika,“ vybavuje si. „Pak jsem bydlel deset měsíců u dcery v Oklahomě, ale tam mě děsila tornáda a špatné počasí. Tak jsem se vydal zpátky do Nového Mexika.“
Celou dlouhou cestu vyprahlou krajinou předků se mu v hlavě honily neradostné myšlenky: co s ním bude? Doplňkové kurzy (byť z univerzity) mu do té doby práci najít nepomohly. Jenže Eugene naštěstí při tom neradostnému návratu poslouchal navažské rádio.
„Oznamovali, že hledají na výpomoc hlasatele v navažštině. Tak jsem se hned zastavil ve stanici a podal žádost. Řekli mi, ať se zastavím za tři dny, a dali mi základní školení. Od té doby jsem dýdžej,“ usmívá se.
Jeho práce má smysl
Eugenovi při těch slovech jiskří oči hrdostí. Nejde jen o to, že si zajistil živobytí a získal lepší postavení, než jaké kdy měl. Cítí, že má jeho práce hlubší smysl, hlavně když mu volají lidé do nočního vysílání.
„Ozvali se Navahové, kteří ztratili někoho blízkého. Slyšeli mě v rádiu a dokázal jsem je rozesmát,“ popisuje. „Stane se mi třeba, že takový člověk zavolá a říká: ‚Moc jsi mi pomohl. Byl jsem na dně, ale teď se usmívám.‘“
Pak už se Eugene vrací ke svému řemeslu. Rozhlasovým moderátorům po celém světě dělá zjevně radost hlavně jedno: spontánní ohlas posluchačů. A nezáleží na tom, jestli vysílají v češtině, angličtině, nebo třeba navažštině.
