Rukopisy: Krásné, ale falešné
Dalo by se očekávat, že literární historie nebo lingvistika jsou vědy jako stvořené pro poklidné bádání. Avšak v českých zemích se může jednat s nadsázkou o skutečnou adrenalinovou zábavu.
Někdy může i pouhých několik stránek vyvolávat rozruch po celá staletí a spoluurčuvat to, jak Češi vnímají sami sebe a jak vidí, resp. jak chtějí vidět svou historii. Takovým ožehavým tématem jsou na poli literární historie Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Připomeňme si, jak se rozhořel jeden z největších vědeckých sporů v dobách moderního českého národa.
Vše začalo, když roku 1817 údajně nalezl vlastenecky založený slavista Václav Hanka ve Dvoře Králové útlý rukopis. Jednalo se o sbírku básní psaných starou češtinou z konce 13. století. Jen o rok později je ohlášen nález dalšího rukopisu, tentokrát dokonce z devátého století. Rukopis zvaný zelenohorský tak byl prohlášen za nejstarší českou literární památku vůbec.
Podívejme se nejdříve, v jaké době se tyto dva objevy odehrály. Jen několik let uběhlo od napoleonských válek, české národní obrození přechází do své druhé, tzv. ofenzivní fáze a pod vlivem romantismu se u elit probouzí velký zájem o historii, samozřejmě především tu národní. Vlastenci by rádi prokázali, že čeština je jazyk vhodný nejen pro moderní dobu, ale také že má své historické tradice stejně dlouhé, jako je tomu u jiných národů. A právě v tuto chvíli přicházejí jako z udělání na scénu oba dva Rukopisy. Samozřejmě že vyvolaly nadšení.
Nicméně záhy začaly oba svazečky budit pochybnosti – neseděly některé historické události, slova a také celkové pojetí se poněkud vymykalo tomu, co bychom u středověké literatury očekávali. Oba rukopisy byly až překvapivě prodchnuty vlastenectvím a demokratičností. První velkou autoritou, která na ony nesrovnalosti poukázala, byl největší český jazykovědec své doby, sám Josef Dobrovský. Jakkoliv se k němu začali přidávat i další lingvisté a slavisté, národní hrdost na obě dílka převážila a většina lidí se rozhodla věřit v pravost rukopisů. Pokud jim chyběly argumenty, pomohli si často osobními výpady proti odpůrcům pravosti.
Spor o rukopisy tak doznal změny až s nástupem realismu, kde především z podnětu Tomáše Masaryka nejrůznější vědci od historiků přes jazykovědce až po sociology sepsali důkazy, které pravost rukopisů vyloučily. Jakkoliv se tím zažehla vlna nevole u většiny Čechů, kteří už Rukopisy přijali za své, přeci jen se od té doby až dodnes ve vědeckých kruzích postupně prosadil názor, že se jedná o falzum.
Krásné, perfektně zpracované, avšak vylhané dílo.
Vysíláno v Planetáriu č. 8/2014, 22. února.
Rubrika Historie vědy se vysílá každé čtvrté Planetárium v měsíci.