Necitliví chlapi a přecitlivělé ženy: I povolání může mít svůj gender

„Vystudoval jsem v Zábřehu na Moravě Střední školu sociální péče a služeb, byl jsem tam na praxi jako výchovný a humanitární pracovník. Dřív jsem dlouhou dobu dělal s mentálně a tělesně postiženými a seniory, tak jsem chtěl zkusit zase něco jiného a děti mi byly vždycky bližší,“ vypráví mi Martin Dombi. Sedíme u pracovního stolu v Dětském klubu Člověka v tísni na pražských Vinohradech. Vedle nás u mnohem menšího stolečku svačí tři asi dvouleté děti. Martin je jejich učitel.

Kolem předškolních dětí se profesně pohybuje přes dva roky. „Pracoval jsem rok a půl ve státní mateřské škole, kde jsem dělal asistenta pedagoga a asistenta holčičky s autismem.“ Platí, že muži mají v téhle oblasti těžší najít zaměstnání? „Určitě jsem se s tím setkal, většinou na pracovištích, kde jsem chtěl být zaměstnán, raději upřednostnili ženu. Říkali, že žena bude mít větší cit a kvalifikaci. A jasně, určitě často mají. Ale proč někdy nezkusit i někoho jiného?“ diví se a na chvilku se jde věnovat dětem.

Martinova kolegyně a vedoucí Dětského klubu Martina Stránská má se zaměstnáváním mužů na tuto pozici už praxi. Martin je totiž za dva roky už druhý. „Dá se říct, že to tak vyplynulo ze situace. Naskytla se nám možnost rozšířit tým o jednoho pedagoga. Předchozí pan učitel byl na doporučení kolegyně, která s námi projekt Dětského klubu začínala. Dělali jsme přijímací pohovor a fungovalo to, líbilo se nám, že tu s námi byl mužský element. Předchozí pan učitel si s dětmi hrál možná víc než my. Byli jsme tady dobrá parta. Martin přinesl zase jiný prvek. Je tady klid. Děti jsou spokojené. Vždycky si myslím, že je fajn, když je to vyrovnané a děti si mohou oťukat ty typické mužské projevy,“ říká a na chvilku se zamyslí. „I když on má to vcítění vyvinuté do vyšší míry, než asi muži obvykle projevují.“

Martin Dombi je učitel v mateřské školce|foto: Hana Biriczová

Pětadvacetiletá Jana (jméno bylo na její žádost změněno) tráví většinu času v nemocnici. Její povolání vyžaduje psychickou i fyzickou sílu. Prý i proto ho ženy vykonávají tak málo. „Jednoznačně to bylo tím, že mě zajímal mozek,“ vzpomíná na chvíli, kdy se rozhodovala, čemu zasvětí kariéru. „Předtím jsem měla vybranou neurologii, ale okolí mě přesvědčilo, že to není obor, kde se dá pacientům kauzálně pomoct. Takže neurochirurgie vypadala praktičtěji. Samozřejmě mě lákala i ta prestiž.“ Trochu se vysměje mé statistice, že studentek medicíny je o trochu víc než studentů. Podle ní spíš o hodně víc. Na pracovišti už tu převahu ve prospěch žen chirurgů i cítí.

Není to ale žádné pravidlo: „Mezi mladými neatestovanými je to tu dva ku jedné ve prospěch žen. Ale samozřejmě mezi staršími nejsou prakticky žádné. Nemám přesné informace, ale žen je v počtu jednotek.“ V 90. letech se u nás ve velkém zakládaly soukromé praxe, a tak v českých nemocnicích poměrně zásadně chybí střední generace. A genderová nekorektnost v nich přetrvává se starými bardy. „Pro ženy chirurgie není vhodná, chirurg se potřebuje rychle a rázně rozhodovat. A to je něco, co nepatří ke standardní ženské výbavě,“ řekl například přední kardiochirurg Pavel Pafko pro server iDNES.cz v roce 2009. Zda podobné názory sdílí i se svými kolegy na mezinárodních lékařských kongresech, už se bohužel nedozvíme.

Ze seriálu Chirurgové |foto: oficiální stránky Chirurgové

„Pacienti si mě pletou se sestřičkou. Oni to nemyslí zle, ale jsem mladá a žena a nespojí si to s tím, že bych mohla být lékařka. Když si to uvědomí, tak ale neřeknou, že nechtějí, abych je ošetřovala, to v žádném případě ne. Ale stalo se mi, že jsem stála v pokoji se ‚zdravotním bratrem‘ a pacient řekl, že si chce promluvit s lékařem, a jestli bych mohla něco donést jeho tatínkovi,“ vypráví Jana. Jako největší nevýhodu svého povolání pro ženu vidí nemožnost mateřské dovolené. „Člověk musí udělat atestaci, což v neurochirurgii trvá sedm let. V chirurgii jsou na prvním místě zkušenosti. Ve chvíli, kdy z toho vypadnete na rok, na dva, je to problém. Na Západě se na mateřskou moc nechodí. Je to o zvyklostech té země. Ženy tu jsou vychovávány tak, že jdou raději na mateřskou na dva roky, což v tomhle oboru nejde.“

O pár hodin dřív čekám na přijetí v sídle pražského Dopravního podniku naproti stanici metra Vysočanská. „V současné době pražské metro neřídí žádná žena. Dopravní podnik nemá a neměl strojvedoucí ženy. Dopravní podnik zaznamenal zájem ze strany žen, ale žádná uchazečka nesplnila předpoklady vyplývající ze zákona o drahách. Povolání strojvedoucí metra není limitováno pohlavím,“ odpovídá mi tisková mluvčí Aneta Řehková. Proč tomu tak je, ale vysvětlit nedokáže. Podle článků, které k tématu vyšly, ale i v této oblasti panují předsudky. Padají argumenty jako zvládání krizových situací nebo technická zručnost. Řidiček tramvají jsou v tuto chvíli přitom asi dvě stovky, tedy zhruba 14 %, za volantem městského autobusu ale najdete jen 2 % žen.