Přes čáru z belgického Molenbeeku: „Džihádistou se člověk nerodí, ale stává“

Belgičan syrsko-tureckého původu Bahar Kimjongür žije s rodinou v bruselské čtvrti Molenbeek, odkud pocházeli tři ze strůjců pařížských atentátů z 13. listopadu. Upozorňuje, že část muslimů v Evropě se začíná uzavírat, což může vést k jejich radikalizaci. „Ve čtvrtích, jako je Molenbeek, je v malém měřítku přítomná nebezpečná ideologie, která se šíří v rodinách a u mladých lidí. Pro sebe jsem si to označil jako plíživý džihádismus,“ říká Kimjongür a vysvětluje, že jde o lidi, kteří by k džihádu otevřeně nevyzývali.

Čtěte také

„Abych to vysvětlil, například v Molenbeeku najdete nekonečně mnoho islámských knihkupectví. Tam seženete knížky, kde se například píše, že se na ulici nemají zdravit židé, křesťané, ale také šíité, tedy muslimové, a ani ateisté. Také přibývá obchodů s oblečením, kde se prodávají oděvy v souladu s nejpřísnějšími náboženskými nařízeními. Pokrývky hlavy pro ženy, tuniky pro muže atd. To všechno přispívá k ochotě lidí rozejít se s většinovou identitou. A to je problém. U mnoha evropských muslimů můžeme vidět, že se stahují a uzavírají. Utvrzují se v tom, že jsou marginalizovaní. A marginalizace vede k ochotě začít to oplácet. A toho umí Daeš skvěle využít. Problém je, že tento plíživý džihádismus trvá už desítky let,“ upozorňuje Bahar Kimjongür, autor knihy Syriana.

Molenbeek |foto: Erasmushogeschool Brussel

Nejde ale o jednoduchý proces. Nikdo nezačne zabíjet ze dne na den, namítá arabista Jan Čuřík: „Přechod od toho, kdy se skupina lidí, rodin rozhodne žít v uzavřenějších komunitách, neznamená automaticky přechod k radikalizaci a případně potom k nějakým násilným akcím.“ Radikalizace totiž sama o sobě neznamená nutnost násilné akce. Navíc z historie známe příklady i z našich evropských končin, kdy se některé komunity velmi uzavíraly a nepředstavovaly žádné bezpečnostní riziko. Jako příklad uvádí Jan Čuřík židovské komunity v polské Haliči ve 20. letech 20. století.

Vlna mladých džihádistů z Evropy na Blízký východ

Faktem zůstává, že z Evropy dál odchází mladí lidé bojovat po bok teroristů z radikálního hnutí Islámský stát. S islámem nemá společného skoro nic, proto mu část lidí říká Daeš. Je to zkratka označující území Sýrie a Iráku. Právě tam mizí mladí evropští muslimové, nejčastěji z Velké Británie, Francie a Belgie.

Belgičan syrsko-tureckého původu Bahar Kimjongür vysvětluje: „Nedokážu přesně říci, jestli ta čísla narůstají, ale rozhodně neklesají. Každý týden zmizí ze čtvrtí v Paříži, v Bruselu nebo Londýně další mladí. To se nemění a nezastaví. Daeš se snaží polarizovat naši společnost. Snaží se mladé evropské muslimy přesvědčit, že vůči nim roste nedůvěra, že přibývají výhružky a zastrašování. A někteří lidé tomu snadno uvěří. Nesmíte se divit, spousta mladých lidí je oslabených, chybí jim politické uvědomění, dlouhodobé plány do budoucnosti, necítí pevné pouto se svými rodnými zeměmi, jako je Francie nebo Belgie. A tak podlehnou a rozhodnou se odejít.“

Rusko pronásleduje své muslimy tak nemilosrdně, že je vhání do náruče tzv. Islámského státu (Dagestán)|foto: ČTK/AP

Existuje hned několik typů evropských džihádistů. „Jsou mladí, kteří jdou z Evropy na Blízký východ za dobrodružstvím. Vedle nich jsou tací, kdo trpí citovým deficitem. Třeba proto, že je vyhodili ze školy, nebo kvůli rozvodu, nebo nenašli životní lásku,“ vypočítává Bahar Kimjongür a doplňuje: „Pak je tu velká skupina mladých, kteří mají kriminální minulost, za niž se stydí, a džihád jim má pomoci se od ní distancovat. Tím, že se stanou hrdiny. Alespoň si to chtějí myslet. Pak jsou tu další kategorie: džihádisté básníci, džihádisté rambové, terminátoři.“

Islámský stát se obrací také na ženy a dívky. A to už od 15, 16 let. Ty jedou do Iráku nebo Sýrie, protože tam chtějí najít spřízněnou duši. Chtějí zažít románek s džihádistou. Jenže ten velmi záhy zemře. „Život džihádistů na frontě příliš dlouho netrvá,“ podotýká Kimjongür, „to znamená, že ty patnáctileté, šestnáctileté dívky odchází, vdají se a za chvíli jsou z nich vdovy. Za dva tři týdny nebo měsíce ovdoví. A pak se znovu vdají. A pak zase.“

Žena v nikábu - fundamentalismus - islám|foto: Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 2.0 Generic

Čeká je zkrátka rychlá deziluze. „Existují případy, kdy dívky píší svým rodinám, že jsou smutné a že litují toho, že odešly. Když odjížděly, představovaly si, že zažijí bláznivou lásku se svým manželem, ale ten většinou záhy zemře a ony jsou znova provdány. Navíc musí žít spolu s dětmi pouze v ženské části domu. Pro mladé dívky z Francie, Belgie, Německa a Velké Británie to není zrovna život snů,“ říká Belgičan syrsko-tureckého původu Bahar Kimjongür a připomíná případ dvou sester z Rakouska, které se odjely provdat za bojovníky Daeše.

Jednu z nich pak veřejně popravili za to, že projevila přání vrátit se zpátky do Evropy. Bohužel, dostat se zpátky do Evropy je pro ženy a dívky skoro nemožné. Bahar Kimjongür se snaží pomáhat rodinám dívek, které o to usilují, ale povede se to jen ve výjimečných případech.