Poklony, rudé růže a zvonění na zvony. Takhle v některých restauracích děkují za dýška
Když nás něco rozzlobí, snadno zapomínáme na to dobré. To se odráží nejen v životě, ale také v restauracích, jak připomíná milovník dobrého jídla Pavel Maurer.
Nedávno jsem přemýšlel o všeobecně oblíbeném tématu, totiž o spropitném. Pod dojmem mých slov mi jeden posluchač napsal zajímavý osobní postřeh.
Vzpomíná na zážitek z jistého řetězce francouzských restaurací s tradiční kuchyní. Vše tu sviští neuvěřitelným tempem a na stolech denně přistávají jednoduché pokrmy. Zajímavé však je, jak to tu mají celkem vtipně zařízeno s dýškem.
Platí se „na stojáka“ u východu z podniku. Když přidáte ke stanovené ceně nějaké to dýško navíc, kasírující osoba tento fakt ohlásí hurónským zazvoněním na zvonec, který je umístěn hned vedle kasy. Na toto zvonění ihned zareaguje veškerý personál z lokálu velmi hlasitým zvoláním „Merci“. Ti, kteří stojí blíže k vám, vás ještě navíc odmění širokým úsměvem a úklonou. V takovém podniku člověk dává dýško skutečně s chutí.
Vzpomínám si, že v Americe je zvykem například v pojízdných automobilových bistrech mít na zpětném zrcátku vyzývavě zavěšeny obrovské kbelíky z průhledného plastu na „tipping“. Většinou jsou tyto nádoby hutně napěchovány papírovými jednodolarovými bankovkami natolik zjevně, aby nás inspirovaly také trochu přispět.
Zvonec dlouhodobě používá známý také pražský Sushi Bar, kde se na něj tradičně zvoní na rozloučenou, když návštěvníci opouštějí podnik. A je tu dokonce zvykem, že dámy obdrží při odchodu jednu krásnou rudou růži.
Vidíte sami, že geniální věci se skládají z úplných maličkostí, které nám nikdo nevymaže z mysli. Smutným paradoxem života je, že i když nás někdo stokrát potěší, udělá jen jedinou malou chybu a my neodpouštíme. Zůstane v nás pachuť zklamání a na vše dobré, co bylo minule vykonáno, ve své velkorysé nadutosti bez uzardění navždy zapomeneme. A to není spravedlivé. Jenže život k nám většinou nebývá moc spravedlivý, proto mu to hloupě vracíme.
