Takhle vypadá pravá tvář Jakarty. Přes školní třídu projíždějí vlaky
Přírodní klimatizace a přestávky každou čtvrt hodinu – tak vypadaly školní hodiny dětí z chudinské části indonéské Jakarty. Na první pohled to možná působí jako idyla, alespoň pro školáky. Bližší pohled do netradiční třídy ve slumu kousek od jakartského přístavu ukáže něco jiného.
„Ukážu vám mojí školu, ukážu vám pravou tvář Jakarty,“ říká mi asi padesátiletý Daniel na hranici historického centra koloniální Jakarty. Jeho pravá Jakarta začíná za starým zvedacím mostem a rušnou křižovatkou. Dřevěné chatrče stojí nalepená jedna na druhé, a jako střecha slouží někde vlnitý plech, jindy jen natažená celta nebo igelitové plachty zatížené dřevěnými prkny. Napůl vevnitř, napůl venku sedí ženy a se svými ratolestmi sledují televizní seriály.
Jen občas kolem nás úzkou uličkou projede někdo na motorce. Procházíme jakoby obývákem těch lidí, z malých stříšek visí koření, nebo hračky, jídlo...
Na pana Daniela občas někdo zavolá jako na svého bývalého učitele. Jak se k učení dostal? „Prostě jsem to tak cítil. Mám vlastní děti a učil jsem je. A všechny další děti jsem bral jako své vlastní. Cítil jsem se jako jejich otec a tak jsem jim pomáhal se vzděláním,“ vede mě Daniel mezi chatrčemi, teď už na štěrkový železniční násep.
„Tady jsem kdysi učil," zastavujeme se. Chvíli se rozhlížím, abych viděl, kam to ukazuje a kde stála jeho škola. Ale on jen stojí na místě. „Lidé z Evropy mi na to říkali, že moje škola má dobré větrání – kompletní přírodní klimatizaci,“ říká.
Opravdu jsme ve třídě, snažím se ujistit sám sebe. „Tady byla tabule a naproti – tam, kde stojíte – tam seděli žáci; někteří na matraci, další na tlustém koberci. Každý den jsme učili asi dvacet dětí – čtení, psaní, matematiku a základy angličtiny,“ ukazuje Daniel na asi tři metry široký prostor mezi dvěma železničními kolejemi, široko daleko jediný volný prostor.
Hned vedle trati jsou další domky, kde si taky hrají děti. Zajímá mě, jestli jen to není trochu nebezpečné. Projede kolem nás vlak, bez varování, vlastně potichu. Slyšet byl možná nějakých pět sekund předem. Pan Daniel je stejně v klidu stejně jako když učil. „Jezdí každých patnáct minut. Když jede kolem, výuka se zastaví. Když je pryč, znovu pokračujeme. A když prší, jdeme se schovat dolů,“ říká.
