Fejeton Věry Lejskové o kouzelném stromečku

Musím předeslat, že nevěřím na zázraky, i když jsem v rámci své umělecké činnosti pověrčivá. Bez té trochy víry ve štěstí a v příznivá či nepříznivá znamení se asi žádný kumštýř neobejde. Nicméně stalo se – několik dní před Štědrým dnem…

Jako člověk ukázněný a dbalý zákonů nechodím řezat vánoční stromek do lesa, ačkoliv to tam mám jen skok, ale chodím si jej kupovat za lesovnu; je jich tu vždy celý stoh, některé leží na hromadě, jiné jsou zabodnuté do sněhu, všechny velikosti, člověk si opravdu může vybrat.

Chodívám vždy až v podvečer: na sněhu zabarveném dorůžova světly zářivek to má svou zvláštní poezii. Na obloze se třpytí hvězdy, na silnici neposkvrněný sníh – kdypak tu jel naposledy pluh? – jdu tou tichou nádherou a najednou se prudce zastavím a nevěřím svým očím: těsně u mých nohou, vprostřed silnice, leží vánoční stromeček.

Přísahala bych, že tu před minutou nebyl, ale zrak mě neklame: když se k němu skloním, zavoní čerstvým jehličím. Rozhlížím se, jestli z některé chalupy nevyjde někdo, kdo si ho zde odložil – i když je to směšné, uprostřed silnice! - a pak si říkám, třeba spadl z nebe, třeba je to nějaký kouzelný stromeček…

Opatrně jej stavím do svislé polohy, je krásně rostlý, ale takový maličký! – všichni u nás chtějí vždycky velký strom, s tímhle by mě vyhodili! Nicméně se jaksi od něj nemohu odloučit a váhavě se i se stromkem vracím domů. „Ten je krásný!" – říká můj muž, který na všem vždycky vidí nějakou chybu - „kdes k němu přišla?" „Spadl z nebe!" odpovídám a myslím si, tak vida, první zkoušku absolvoval, ale co děti?

Zkrátím to: kouzelný stromeček zvítězil na celé čáře, učaroval všem, kteří vždy toužili po velkých stromech, a děti si jej vyzdobily tak, že byl ze všech stromečků nejkrásnější. Ale ještě jedna věc byla zajímavá: jako by s ním přišlo do rodiny zvláštní kouzlo: nikdo se nehněval, že byla třeba trochu připálená ryba nebo že nedostal právě ten dárek, který si přál, všichni byli se vším spokojeni, usmívali se na sebe, prostě byla u nás po celé svátky ta nejkrásnější vánoční pohoda.

Ale všechno jednou končí, i ty sváteční dny pominuly a bylo nutno stromeček odstrojit. Jak neradi to všichni dělali! A nakonec jej – už zase jen zelený – spustili opatrně z terasy do sněhu, že si jej děti zasadí někam na zahradě do závěje.

A teď přišel ten další zázrak: ač nebyl žádný vítr, ani nikdo v zahradě po sněhu neprošel – musel by zanechat stopy – stromeček nebyl k nalezení, prostě zmizel. Tak jak se tajemně objevil, tak stejně tajemně se opět ztratil – že by z nebes spadlý byl vzat zpátky na nebesa? Každopádně až půjdu letos kupovat v předvánoční podvečer stromeček za lesovnu, budu s napětím sledovat, zda mě opět nebude někde vprostřed silnice očekávat ten „náš“…