Do Německa se vracejí Židé. Někteří ale svou identitu raději tají
V Německu žije okolo 200 tisíc Židů a jejich počet se zvyšuje. Především pro mladé Izraelce představuje Berlín poslední baštu liberální společnosti. Nicméně německé hlavní město židům nenabízí vždy to, co si od něj slibují. O tématu se rozepisuje německý list Die Welt.
Když se prarodiče Nira Ivenizkiho dozvěděli o tom, že mladík se chce z Izraele přestěhovat do Německa, ztuhl jim úsměv na tváři. „Děláš si srandu?“ zeptala se Nirova babička. Německo bylo pro Nirovy prarodiče místo zla.
Teď už jsou tomu dva roky, co Nir v Berlíně žije. Se svým kamarádem Doronem Eisenbergem si v Neuköllnu, oblíbené čtvrti mladých, otevřel první hebrejskou kavárnu v Německu a obchod s gramofonovými deskami.
Nir se v Berlíně cítí výborně. Jeho babička mezitím zemřela. Jak sám s úsměvem říká, někdy však slyší její hlas, jak ho nabádá k návratu do Izraele. Berlín je pro Nira město, kde člověk může žít jako umělec. „V Izraeli se říká, že Berlín je nejotevřenější, nejtolerantnější a zkrátka nejlepší město na světě. Můžeš tam dělat, co chceš, můžeš tam být, kým chceš, každý to bude akceptovat,“ říká Nir.
Poslední bašta liberalismu
V současnosti v Berlíně žije okolo 20 tisíc Izraelců, pokračuje Die Welt. Ve městě vysílá německo-hebrejská rozhlasová stanice Kol Berlin a vychází hebrejský časopis Spitz, vůbec první hebrejsky psané periodikum od doby zákazu veřejného života Židů ve 30. letech.
Je očividné, že Židé si více než kdy jindy kladou otázku, jestli se v Izraeli ještě vůbec cítí doma. V loňském roce žilo asi 280 tisíc Izraelců za hranicemi své domoviny – 75 procent ve Spojených státech a Kanadě, zbytek v Evropě. V Izraeli jsou vysoké ceny nájmů a tamní obyvatelé rezignovali na politickou situaci, čteme v listu.
„Německo je pro mě poslední baštou liberální společnosti. Podívej se na úspěchy pravicových extremistů ve Francii nebo Polsku,“ říká Nir a dodává, že Izraelci hledají především zdravé lidské hodnoty. Nicméně ani Německo nemůže vždy nabídnout to, co slibuje. I v Německu existuje rasismus, pokračuje Die Welt.
Na konci března napadli dva muslimští žáci židovského mladíka v jedné z berlínských základních škol. Rodiče napadeného žáka vedení školy vytkli, že nereagovalo včas na urážky ze strany tureckých a arabských spolužáků, které útoku předcházely. Mezitím šikanovaný žák školu opustil a v současnosti navštěvuje soukromou školu. Podobných případů je více, informuje list a pokračuje.
Studentka gymnázia ve čtvrti Wilmersdorf musela po několikaměsíčních antisemitských útocích ze strany spolužáků vyhledat psychologickou stacionární pomoc. V tomto případě škola neprojevila dostatek pochopení, když studentce kvůli vysoké absenci nevystavila vysvědčení. Dívka se přitom vyučování vyhýbala kvůli šikaně, upozorňuje list.
Levicoví a sekulární
Nejen kvůli podobným případům se na berlínských židovských školách dveře netrhnou. Také Tal Alonová, šéfredaktorka magazínu Spitz, posílá svého syna na židovské gymnázium. A to přestože se dobře integroval na německé základní škole, kde byla polovina žáků muslimského původu. „Tak dobrá integrace by byla v Izraeli samozřejmě nemyslitelná,“ říká Alonová.
Alonová žije s manželem a dvěma syny v berlínské čtvrti Kreuzberg. Pro změnu školy se manželé rozhodli kvůli otázce identity. „Oba synové mluví plynně německy. Proto jsem si položila otázku, co z židovské identity mým dětem zůstane, když nebudou umět hebrejsky,“ říká Alonová a dodává, že to byl hlavní důvod, proč syna zapsala na hebrejskou školu. „Nechci mu vzít kus jeho židovské identity,“ vysvětluje dále.
Mnoho přistěhovalců z Izraele po odchodu z vlasti neví, jak se ke svému židovství postavit, pokračuje list Die Welt. Většinou se k odchodu z Izraele rozhodnou mladí lidé mezi 30 a 45 lety, kreativní, sekulární, politicky nalevo a vzdělaní. Teprve po příchodu do jiné země, a to především do Německa, se začínají o svou identitu zajímat.
Ester Čalakišviliová studuje na Humboldtově univerzitě pedagogiku. Její rodina pochází z bývalého Sovětského svazu. „V mém věku se člověk častěji ptá, kým vlastně je,“ říká studentka. Sama v jedné ruskojazyčné židovské organizaci vede projekt s názvem Židovské prostory. „Zeptala jsem se sama sebe, na jakém místě v Berlíně si své židovství můžu užít,“ vysvětluje Ester.
Pro ni samotnou je to arabský trh ve čtvrti Schöneberg. „Když jsem minulý rok navštívila Izrael a byla jsem na Jehudově trhu v Jeruzalémě, vzpomněla jsem si na své dětství v Schönebergu. Ten trh je kousek Jeruzaléma v Berlíně,“ říká Ester.
Dvojí zkušenost
Co se týká její židovské identity, nikdy ji prý netajila. Malá komplikace se ale přece jen vyskytla. To když Esteřina matka měla výhrady k nošení řetízku s Davidovou hvězdou. „Ale myslím si, že strach z možných důsledků si matka jen namlouvá,“ dodává Ester.
Nir, Alonová ani Ester se v Berlíně s diskriminací nesetkali. Sami se řadí k většině Židů, kteří náboženství nepraktikují, píše Die Welt a pokračuje. Rabín Daniel Alter však situaci vidí odlišně a tvrdí, že antisemitismus v Německu je na vzestupu. „Moje zkušenost je, že i sekulární Židé svoji identitu tají,“ říká Alter. Sám přes svou kipu nosí basebalovou čepici. „V některých berlínských čtvrtích nepovažuji za bezpečné dávat najevo, že jsem žid,“ podotýká Alter.
Alter se zasadil o projekt, s jehož pomocí bojuje proti antisemitismu. Společně s muslimským duchovním na pozvání navštěvuje berlínské školy, kde mají problémy s diskriminací. „Vlastně by se do toho projektu měla zapojit každá škola v Berlíně,“ myslí si Alter. Podle jeho slov ale někteří rodiče po zjištění, že by jejich děti měly mluvit s rabínem, své potomky z vyučování raději omluví.
Od roku 2015 v Berlíně působí rešeršní a informační centrum s názvem Antisemitismus, kde občané mohou hlásit případy související s diskriminací Židů. S pomocí internetových stránek je mohou nahlásit anonymně, čteme v listu. Ředitel centra, Benjamin Steinitz, říká, že v loňském roce bylo nahlášeno 470 takových případů.
„Existuje však mnoho indicií, že je to jen zlomek všech případů,“ pokračuje Steinitz. Mnoho postižených má podle něj strach, že po zveřejnění svých negativních zkušeností je okolí bude považovat za obětní beránky. „Měli jsme případ, kdy se rodiče museli ospravedlňovat za to, že nahlásili případ šikany vlastního syna,“ říká Steinitz.
Nir Ivenizki a Tal Alonová představují naději, že v Německu se znovu začíná žít židovský život, pokračuje list. Nicméně ani jeden z nich si není jistý, kde bude žít za deset let. „Velmi to závisí na tom, co se stane v Izraeli. V současnosti však mám jen malou naději, že naše vlast nabídne mým dětem dobrou budoucnost,“ říká Alonová a dodává, že je třeba sledovat i situaci v Německu. Z tohoto pohledu zůstává otázka budoucího bydliště v Německu žijících Židů otevřená, uzavírá německý list Die Welt.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
