Henrik Ibsen: Peer Gynt

Dramatická báseň Henrika Ibsena Peer Gynt patří mezi klasikovými díly k těm jevištně nejobtížněji realizovatelným. Zatím posledním pokusem u nás je inscenace Petra Svojtky v Divadle Rokoko. Zvolil archaizující překlad Bohumila Mathesia a ne příliš útulné jeviště zaplnil se scénografem Ondřejem Nekvasilem jednoduchými scénickými pomůckami, kruhovou šikmou a otočnými papírovými kosodélníky na dřevěných rámech, evokujícími hlavně zasněžené severské hory. Norská mytologie, která příběhem nezodpovědného a později moudřícího hrdiny prostupuje, je zobrazena s velkou nadsázkou, ba dá se říci groteskně. Peerovi, ztvárněného Michalem Dlouhým, strojí po jeho útěku z domova úklady lesní říše trollů, připomínající v této realizaci film Planeta opic a vyznívající bohužel směšně. Lepší to není ani se smyslově nepostižitelnou příšerou Okolou, zpodobenou světelnými hrátkami a deformovaných echem, takže se divák chvílemi cítí jako na chudší laserové show. Důležitější pro interpretaci ibsenovského poselství o životě a smrti, cestě a návratech, odpouštění a smíření, jsou ovšem herecké výkony. Michal Dlouhý hraje Peera jistě s velkým nasazením, jeho výkon je však málo strukturovaný, herec se utápí v silové gestikulaci i dikci, která si s mathesiovským veršem příliš nerozumí. Ve druhé, pochmurnější části, se na několika místech Dlouhého exhibice zklidní a z postavy vycházejí na povrch přece jenom pohnutky Gyntových činů i částečná seberefkexe. Solidní a vůči verši přátelské výkony odvádějí hostující Naďa Vicenová v roli matky i Jan Vlasák jako strašidelný Knoflíkář, reprezentující také osud a smrt. Mizanscény ve druhé vážnější části jsou režisérem budovány uvážlivěji, ale poněkud staticky, řada dobrých herců, kteří se střídají v mnoha rolích, nemá šanci jeviště nějak výrazněji ovládnout. Týká se to i představitelky věrné Solveigy Kateřiny Lojdové. Rozpaky cítím nad kostýmy Petry Vasquez, zvláště pohádkoví trollové svou opulentní zelenkavou lesklostí podivně, ne však esteticky příhodně kontrastují s chudou scénografií. Motiv Griegovy Solvejžiny písně občas zazní v hudebním podkresu Martina Horáčka, je však využit prvoplánově. O čemkoliv se v inscenaci mluví, hned se to názorně předvádí, například když Peer filozofuje nad svou životní poutí jako odlupováním slupek cibule, manipulaci se zeleninou drasticky názorně.

Uvedení slavného titulu na jevišti Rokoka je činem nepochybně odvážným, čas ukáže, zda divácký zájem umožní postupné tříbení jevištního díla.