Před 75 lety se v Německu chopili moci nacisté
Právě dnes si připomínáme tři čtvrtě století od nástupu Adolfa Hitlera k moci. S naším německým zpravodaje Jiřím Hoškem si tuto událost připomeneme a na pomoc si vezmeme i člověka, který měl k Hitlerovi několik let přístup.
Před 75 lety se moci v Německu chopili nacisté. 30.ledna 1933 jmenoval prezident Hindenburg říšským kancléřem předsedu nejsilnější strany NSDAP Adolfa Hitlera. Německo se vydalo cestou, na jejímž konci byla další světový konflikt, bezprecedentní genocida jednoho etnika a miliony mrtvých.
Za událostmi starými tři čtvrtě století se teď ohlédneme s berlínským zpravodajem Českého rozhlasu Jiřím Hoškem. Ten se mimo jiné setkal s mužem, který se pohyboval v bezprostřední blízkosti "vůdce Třetí říše."
Nejdřív Rakušan bez střechy nad hlavou, posléze ambiciózní politik, kterého Paul Hindenburg posměšně a nedopatřením nazval "českým frajtrem," a nakonec nelítostný diktátor, který plamennými proslovy dokázal strhnout masy...
"Nedokážu si představit lepšího šéfa, než byl Hitler. Všechny ty věci, co se píšou, takový on nebyl... Byl to úplně obyčejný, jednoduchý člověk. Dalo se s ním normálně mluvit. Několik let jsem ho spolu s Evou Braunovou fotografoval. Mohl jsem dělat úplně všechno, nikdy nic nezakazoval," vzpomíná krajně nekriticky na svého někdejšího chlebodárce Hitlerův tělesný strážce a radista Rochus Misch.
"Hitlerův triumf nebyl ani náhodný, ani neodvratný," tvrdí uznávaný berlínský historik, profesor Heinrich August Winkler. "Hitler se nedostal k moci díky volebnímu vítězství. Bez předchozích úspěchů ve volbách by se ale říšským kancléřem nestal," říká profesor Winkler, který vyvrací řadu, podle jeho názoru legend, jako třeba že byl rodák z Braunau produktem německého těžkého průmyslu.
Z čeho ale tedy vyplývala enormní popularita člověka, který německé státní občanství získal teprve v roce 1932?
"Vývoj směřující k plné zaměstnanosti dokázal utěšit dělníky, kteří přišli o politické svobody. Relativní pracovní jistota se tedy ukázala být dostatečnou kompenzací ztráty svobod. U vzdělaných vrstev obyvatelstva to zase bylo uspokojení z tzv. národních úspěchů; od vystoupení ze Společnosti národů, přes znovuzavedení všeobecné branné povinnosti až po obsazení Porýní a "anšlus" Rakouska," připomíná Winkler.
Historici si kladou otázku, proč se nacistům v Německu hned zpočátku nikdo nepostavil na ozbrojený odpor. Nejčastější odpovědí bývá, že se sociální demokraté a další demokratické formace Výmarské republiky obávali důsledků krvavé občanské války. Jediným relevantním pokusem, jak se zbavit samotného vůdce, byl teprve nezdařený atentát z 20.července 1944. Ten je navíc vzhledem k tehdy už nevyhnutelné porážce Německa hodnocen velmi rozporuplně...
"Výraz "Hitlerův atentátník" není v případě plukovníka Stauffenberga prostě správný. To by musel být v okamžiku výbuchu přítomen v místnosti. Takhle to byl prostě jen atentátník. Na frontě při setkáních s vojáky bylo přitom nesčetně příležitostí vůdce odstranit. Nikdo to ale neudělal," představuje svůj pohled na věc Hitlerův bodyguard Rochus Misch.
Více než 60 let po skončení druhé světové války už Němci ve vyrovnávání se s nacistickou minulostí pořádně pokročili. Důkazem toho může být třeba loňská filmová komedie o vůdci Třetí říše s názvem Mein Führer. Jsou tedy Němci skutečně připravení se Hitlerovi smát, zeptal jsem se po premiéře producenta filmu Stefana Arndta?
"Člověk se nesmí Hitlerovi jenom smát, Hitler není k smíchu; Hitler byl neskutečný parchant, hrozný člověk, ale přece jenom člověk. Nesmíme se tvářit, že se takové hrůzy už nemůžou stát, ale naopak musíme dávat pozor, aby se někdo takový už nikdy neobjevil," varoval Arndt.
Více se o důsledcích nacismu a druhé světové válce dočtete ZDE.
