Člověka po hlasu, ptáka po peří
Známé české přísloví doporučuje identifikovat ptactvo podle opeření, zatímco při hodnocení našich bližních vyzývá, abychom si nedávali ani tak pozor na to, jak lidé vypadají, ale jak mluví a hlavně jaké názory zastávají. Jenže každé pravidlo má své výjimky.
Při pohledu na naše pěvce budníčka menšího a budníčka většího se někdy ocitne v rozpacích i zkušený znalec. Oba jsou si hodně podobní. Budníček větší má možná o něco výraznější proužek nad okem. Jakmile začnou zpívat, je rázem po pochybnostech. Hlas budníčka většího nám ze všeho nejvíce připomíná zpěv pěnkavy.
Budníček menší se ozývá typickým "cip cap cip cap". Dalšího z našich budníčků - budníčka lesního - odlišíme od zmíněných dvou druhů podle zbarvení, které je přeci jen o poznání žlutozelenější. Ale hlas tohoto pěvce nás zbaví i těch posledních pochyb. Zrychlující se "sib sib sib sibsib srrr" střídané se zvuky, které lze popsat jako "dý dý dý", si se zpěvem budníčka menšího či budníčka většího těžko spleteme.
Zpěv není důležitý jen pro ornitology a milovníky přírody. Má klíčový význam pro identifikaci i u samotných ptáků. O to větší překvapení přinesl objev britských ornitologů, kteří studovali život jihoamerických pěvců mravenčíků. Na první pohled by si mravenčíka Hypocnemis sublflava s mravenčíkem Hypocnemis peruviana nikdo nespletl. Oba sice žijí ve jihozápadní Amazonii, ale vyvíjejí se samostatně už tři miliony let. Hypocnemis subflava upřednostňuje bambusové háje, Hypocnemis peruviana má rád husté lesy. I vzhledem se oba druhy výrazně liší. Mravenčík Hypocnemis subflava má žlutou hruď a hnědožluté boky. Druhý z mravenčíků má hruď bílou a boky rezavé. Hlasy, kterými si tito ptáci vymezují své teritorium, ale lidské ucho neodliší. Vzdorují dokonce i analýze zvuku, při které je ptačí zpěv počítačové převeden do grafické podoby. Ani školené oko od sebe křivky se zápisem zpěvu obou mravenčíků neodliší.
Důležitější je, jestli se nechají zpěvem cizího druhu ošálit sami mravenčíci. Vědci přehrávali samečkům hlasy potenciálních soků náležejících jak k jejich vlastnímu, tak i k cizímu druhu. Ptáci mezi hlasy nerozlišovali. Jakmile se v jejich blízkosti ozval zpěv, byli připraveni se s vetřelcem poprat o revír bez ohledu na to, ke kterému druhu patřil. Hlasy jiných druhů mravenčíků, kteří zpívají odlišně, ponechávaly samečky v klidu.
Vysvětlení téhle záhady není jednoduché. Oxfordští ornitologové Joseph Tobiáš a Nathalie Seddonová je nabízejí ve studii zveřejněné ve vědeckém časopise Evolution. Oba druhy mravenčíka žijí v různém prostředí. V některých místech se však mísí bambusové porosty s lesy a tam se areály obou druhů prolínají. Jejich samci se dostávají do otevřeného konfliktu. Soupeří o stejné zdroje potravy a o ta samá teritoria. "Společnou řeč" si zřejmě ponechali, aby si mohli své nároky od plic "vyříkat". Zpěv, kterým se samečci předvádějí při námluvách samičkám se už u obou mravenčíků liší, protože partnerské páry vytvářejí výhradně v rámci vlastního druhu a jakákoli záměna je nežádoucí.
