Óda na vánočku
Také to u vás o Vánocích hezky voní? Nahlížíte zvědavě do trouby, jestli královna vánočních moučníků nabývá těch správných tvarů a pěkné barvy? Potom budete mít určitě pochopení pro příběh o vánočce, jakou zaručeně ještě nikdy nikdo na světě neměl. Tedy kromě jedné české rodiny, jejíž část se o mnoho let později neplánovaně ocitla v Rakousku.
O Štědrém dnu se u nás vždycky bytem linula úžasná vůně čerstvě upečené vánočky – na povrchu jemně křupavé, uvnitř plné oříšků a sladkých rozinek. Pokaždé jsme se na vrcholné kuchařské dílo mé maminky nesmírně těšili. Pro ni však byla tato královna svátečních dobrot skoro hororem.
Už předem se obávala, že se jí vánočka opět – zdůrazňuji slůvko „opět“ – nepovede. Že nenakyne do patřičné výšky, že se rozjede, že si neudrží správnou formu nebo že se takzvaně „srazí“, čili nebude hebká jako hedvábí. Když maminka ve velké plechové míse zadělávala těsto na vánočku, v kuchyni proto zavládlo hrobové ticho, plné napětí a její vlastní nedůvěry.
„To těsto je nějaké divné, určitě nevykyne. No, to bude zase ,zhnětek‘,“ takto a podobně komentovala maminka začínající technologii štědrovečerní vánočky. Tato pochybovačnost se už stala rituálem, bez něhož jsme si Vánoce snad ani neuměli představit.
Největší problémy měla s tvarem vánočky. Strašně ji zlobilo, že se rozpékala do šířky. V syrovém stavu byla nádherná. Hezky se formovala do tvarů vznešené dámy, která se rovnoměrně rozvíjí od širší základny až do štíhlého pyramidového vrchu.
Vidím to dodnes – maminka opatrně klade nahoru poslední pletenec ze dvou copů tak, aby nenarušila úspěšně vybudovanou platformu. Pak ještě sem tam lehce strká do těsta zbývající, v rumové lázni promáčené rozinky.
Jednou, když už zase předpovídala, že se vánočka nepodaří, otec zasáhl jako hlava rodiny. Rozhodl se násilně zabránit rozjetí královny moučníků. Na míru – přesně podle délky plechu – zhotovil podpůrné dřevěné klacíky, které rozepnul podélně po obou stranách vánočky. Pomocí této techniky chtěl zvítězit nad zlobivým těstem, které si roky dělá, co chce.
V první půli pečení to fungovalo. Chvílemi to dokonce vypadalo skoro na patentování zlepšováku. Ovšem jen do okamžiku, než maminka vytáhla svůj originál z trouby. Nevěřili jsme vlastním očím. Zpočátku správně modelovaná vánočka se v troubě asi naštvala a rozhodla se jít v každém případě svojí tradiční cestou.
Dřevěné klacíky coby umělé zábrany rafinovaně obešla, lépe řečeno, obalila je voňavým těstem a kompletně je skryla do svých sladkých útrob. Takže se jako obvykle rozjela a navíc na bocích získala tvar, jakoby ji někdo vyztužil kolejničkami.
Abychom nemuseli sváteční vánočku místo krájení řezat pilkou, náš rodinný technický vynálezce z ní opatrně vytáhl dřevěné zábrany. Ze světového originálu naší vánočky jsme tak získali ještě dva samostatné tunýlky. Jako vždy nádherně voněla a fantasticky chutnala. Navíc jsme se všichni opravdu nasmáli. Nejvíce maminka, která tak překonala letitý stres z představy nepovedené vánočky.
Kdyby tu dnes byla, řekla bych jí: „Mami, tak vynikající koláče a vánočky, jaké jsi nám celý život pekla ty, já nikdy nesvedu. To není těstem, to je rukama!“
