Arménskou národní identitu poznamenala genocida
Už téměř sto let žijí Arméni s pocitem hluboké křivdy. Turkové v rámci svých přesidlovacích plánů povraždili v roce 1915 více než milión Arménů, kteří byli tenkrát občany Osmanské říše. O téhle bolestivé kapitole národních dějin se učí ve školách a snad v každé arménské rodině se najde někdo, kdo může vyprávět smutný příběh svých prarodičů. Oběti genocidy mají svůj památník, leží na kopci u Jeravanu.
Na konci dlouhé kamenné cesty stojí vysoký jehlan a vedle něj je za betonovými deskami ukryt plápolající věčný oheň. Z reproduktorů se line tklivý církevní zpěv. To je místo, kde návštěvníci už více než čtyřicet let uctívají památku arménských obětí etnické čistky.
„Tohle místo je pro náš národ, pro Armény, velmi důležité. Je to něco jako kostel nebo chrám, kam lidé chodí, aby zavzpomínali a poklonili se památce mrtvých,“ vysvětluje mi Armen Davtyjan, 23letý pomocný učitel, který doprovází školáky prvního stupně. „Je to symbol křivdy – násilí spáchaného na nevinných lidech,“ dodává.
„Děti sem chodí už odmala. Já jsem tady byl poprvé, když mi byly čtyři roky. Nechápejte to jako povinnost. Není. Víte, když dospíváte, přibývá vám let a seznamujete se s dějinami vlastního národa, pak nutně pochopíte, že sem k památníku musíte zajít,“ říká.
Armen Davtyjan vysvětluje dětem dějiny svého národa. Popisuje, co se stalo v roce 1915, kdy se vládci Osmanské říše rozhodli vyřešit „arménskou otázku“. Turci chtěli Armény přesídlit, ale dlouhé pochody pouští, často bez vody a jídla, v podstatě znamenaly rozsudek smrti. Pochody provázelo také násilí a popravy.
Od památníku je na dohled hora Ararat, jejíž vrcholek je pokrytý sněhem. Ararat je pro Armény posvátná hora, jenže leží na tureckém území, a proto je nepřístupná. Vedle památníku je Muzeum arménské genocidy. Velké fotografie utrpení, mapy a na nich místa, kde Arméni před sto lety žili. Je to dokumentační centrum.
„Sbíráme materiály, informace, všechno, co dělá muzeum,“ říká Haik Demoyan, ředitel muzea. „Naším specifikem je, že sbíráme vzpomínky lidí, kteří genocidu přežili. A máme i nový projekt, jmenuje se Druhá generace,“ upozorňuje.
„Můžeme vědecky prokázat, že se lidé druhé, třetí a někdy dokonce i čtvrté generace cítí být poznamenáni touto etnickou čistkou. Že to v nich zůstává jako stigma a je to pro ně psychická zátěž,“ přibližuje podstatu projektu. Jak je možné, že tato národní tragédie poznamenává další generace, které se narodily mnoho let i desítek let od událostí z roku 1915?
„Ti, kdo přežili, o tom nechtěli mluvit. V některých rodinách to bylo dokonce tabu. Rodiče nechtěli svými vzpomínkami ublížit vlastním dětem, nechtěli se vracet k utrpení. Chtěli to zkrátka vytěsnit. Jenže tím ten problém nezmizel. Jen se odsunul,“ vysvětluje ředitel muzea.
Genocida z roku 1915 je národní neštěstí. Utváří arménskou národní identitu, je to identita obětí. Aby také ne, vždyť během transportů zemřelo více než jeden milión Arménů. Dnes jich v zemi žije něco přes tři milióny.
„Vztah mezi Turky a Armény je velmi komplikovaný. Arméni požadují po Turecku uznání zmiňované etnické čistky. Turci to však odmítají a jsou na toto téma také velice citliví,“ vysvětluje autor reportáže, proč je i nadále hranice mezi oběma zeměmi uzavřena. Turci naopak obviňují Armény z anexe Náhorního Karabachu, který původně patřil muslimskému Ázerbajdžánu. Proč se teď turecké úřady rozhodly odstřelit pět let starý památník smíření, který byl pokusem o začátek lepších vztahů mezi těmito sousedními zeměmi, vysvětlil Pavel Polák v rozhovoru, který si můžete poslechnout ze záznamu.
